K zázraku

Terrence Malick obnažuje své nitro a vtáhne svou představivost na plátno. O životě, lásce, pohledu na svět, krásy těla, úsměvu, smutku, samoty, blaženosti a utrpení. O vztahu, zrodu a smrti. Symfonie obrazů, momentů ze života a evolučních záběrů. Bohužel bez příběhu a ostrého námětu. Spíše fotografická galerie, než film. (19.10.2020)

Dvě hodiny záběrů na chodící lidi (po poli, po domě, po staveništi, po supermarketu), a do toho sem tam nějaký prázdný žvást. What is this love that loves us. K nepřežití. Malick opět odhaluje svoje nitro, ve kterém se to hemží kýčovitými obrázky a jen-na-první-pohled hlubokými větičkami, které by byl schopný sestavit i dobře nastavený robotický generátor, a já se opět přesvědčuji, že s jeho nitrem nemám a nechci mít nic společného. Pro mne to balancuje na hranici mezi nechtěnou směšností a otravnou nesnesitelností. Nevím, možná jsem přízemní buran, ale lajkování téhle prázdnoty mi přijde jako nabubřelá póza. Možná za pár let ... ale spíš asi ne. (17.04.2013)

Je dosť ťažké nájsť k tejto snímke nejaké zmysluplné vety alebo skutočne silné parafrázy na to, aby som dokázal sprostredkovať niečo, k čomu vlastne slová nie sú absolútne potrebné. Ide o pocity. Lásku aj nenávisť, ktoré som hádam v žiadnom inom audiovizuálnom diele nevidel tak skvelo a autenticky zachytené. Je mi jasné, že väčšina divákov romantických filmov túto snímku odvrhne po 20 minútach, keďže pre nich to bude "o ničom" a vo svojej dutej a prázdnej prapoctate aj majú pravdu, dej sa tu nenachádza takmer žiadny, ani vývoj príbehu a postáv sa tu nedeje v každej minúte ale čo čakali? Telenovelu? ... Ide o Terrenca Malicka vo svojej podstate tak čudný, tak iný tvorca, avšak na filmové plátno dokáže zachytiť a preniesť presne to, čo ľudia (Aj ja) cítia, prežívajú, čím sa trápia, no proste túto snímku dokážem absorbovať nielen mozgom ale aj dušou. Mám ju troška prehnitú ale ešte zatiaľ sa dokáže aklimatizovať aj na niečo takéto pekné. Dej sa sa odohráva v jednej, dalo by sa povedať tradičnej rodiny. Matka, nevlastný otec a dcéra sa presťahujú na novovzniknuté predmestie. Prežívajú tam neskutočne krásne obdobie plnej lásky, nehy a porozumenia, tak šťastného som hádam ešte nikdy, nikoho nevidel. Po čase sa však tento vzťah začne rúcať a do konca, prudkým pádom skrachuje. Pozor!!!, nenachádza sa tu žiadne týranie ženy, šikanovanie alebo prepálené hádky, nie. Táto snímka na takéto lacné triky nestavia. Ide tu čisto iba o emócie, neviem ako by som to inak opísal. Skvelé. (05.12.2015)

Kdyby Malick nebyl umělcem (nebo to o něm všichni neříkali), nebyl by nikým, protože jeho filmy nejsou nic než umění (nebo se to o nich aspoň říká). A mě to strašně nezajímá a od Stromu života pomalu i irituje. To The Wonder už je opravdu jen artový kýč, kde všechno tak otravně splňuje očekávání umělecké kinematografie (vlající vlasy, záběry oblohy a slunce, ladně tančící ženy za mlžného oparu, listí ve větru, odlesky ve vodní hladině, vlnící se obilí), že mi to místy přišlo spíš směšné než cokoliv jiného. (17.05.2013)

Musíme Malickovi přiznat, že vším tím prochází jakási nedefinovatelná Přítomnost. A tato Přítomnost, z níž, ať se nám to líbí nebo ne, neustále vyzařuje Láska, jen trpělivě čeká, až se k ní člověk obrátí. Třeba se pletu, ale mám pocit, že tohle chce Malick říct. A jeho hudební vkus je úžasnej, stejně jako má velmi vybranej vkus na herečky :-)). Ještě mě něco napadlo - přijde mi, že klíč k Malickovým filmům je vzdáleně v hudbě Arvo Pärta, je to taky taková nesnadno uchopitelná, nesnadno definovatelná spiritualita, nekonkrétní, jemná..., která možná nechce něco sdělovat, ale spíše jen navozovat stav hledání a otevření vůči duchovním světům. (21.02.2014)