K zázraku

Dvě hodiny záběrů na chodící lidi (po poli, po domě, po staveništi, po supermarketu), a do toho sem tam nějaký prázdný žvást. What is this love that loves us. K nepřežití. Malick opět odhaluje svoje nitro, ve kterém se to hemží kýčovitými obrázky a jen-na-první-pohled hlubokými větičkami, které by byl schopný sestavit i dobře nastavený robotický generátor, a já se opět přesvědčuji, že s jeho nitrem nemám a nechci mít nic společného. Pro mne to balancuje na hranici mezi nechtěnou směšností a otravnou nesnesitelností. Nevím, možná jsem přízemní buran, ale lajkování téhle prázdnoty mi přijde jako nabubřelá póza. Možná za pár let ... ale spíš asi ne. (17.04.2013)

Terrence Malick dokáže diváka vtáhnout do záběru silou, která se může rovnat až osobnímu zážitku - čemuž přesně odpovídá úvodní sekvence, plná štěstí z lásky, které na sebe váže další radosti a dveře k vnímání ostatních krás života rozrazí dokořán... Výsledkem je téměř dvouhodinové defilé něhy špalírem slunečních paprsků v nekonečných procházkách přírodou, Paříží, americkým zapadákovem a poloprázdným bytem, doprovázené na slovo skoupou samomluvou myšlenek, vytržených z kontextu... Z uvedeného musí být patrné, že To the Wonder nebyl stvořen pro lecjaké malickovce, ale přímo pro ultramalickovce, kteří i po šestnácti minutách nepřetržité infantilní hravosti Olgy Kurylenko nezačnou skřípat zubama a škodolibě nežehnat její zálibě v balení kufrů a velkodušně přehlídnou i přítomnost Bena Afflecka, který vzhledem k minimu dialogů nemá mnoho příležitostí přiživovat fámy o jeho hereckých schopnostech a v podstatě se filmem jen tak periferně propotácí... naštěstí. Téma koloběhu očekávání, hledání, nacházení a selhání se kromě partnerských lapálií dotýká i kněze hledajícího Boha a smysl svého poslání a je pojato přes těkavost okamžiků, kdy se ze dvou solitérů stává milostné sousoší, nenápadně podléhající erozi z dopadající tíhy všednosti, na pomoc jsou přizvány záběry, z nichž každý druhý může stát modelem pro prázdné malířovo plátno, provázané oduševnělou kompilací andělsky krasné hudby... bohužel, tady jako jinde platí, že i ty nejvybranější lahůdky se přejí a v tomto případě chcete udělat hodně brzy klasický pohyb rukou směrem ke krku, který značí , že máte dost, nicméně , časem si možná rádi vzpomenete, jak jste se tenkrát poměli... Podobně rozporuplně na mě zapůsobil i další Malickův obrazový opus, ale jelikož mě hodně dostává vizuál a neuchopitelno, musím se uchýlit k hodnocení vyššímu, než si snímek skutečně zaslouží. P.S. Zajímalo by mě, který hejhula vyplodil anotaci, téměř všechno mimo! (01.07.2014)

Obrazový a snový dovětek Stromu života, který nebyl potřeba. Více poetický, méně filosofický, ovšem stejně krásný (alespoň co se formy týče) jako Strom života. To The Wonder je zřejmě režisérovo nejosobitějším filmem, který je po scénáristické stránce paradoxně i jeho nejslabším. Pro svojí složitost a silnou poetiku se bude jednat o ještě více nenáviděný film než předchozí meditativní počin. 70% P.S. - O Stromu života jsem po první projekci dokázal přemýšlet dlouho, celkově mi ležel v hlavě měsíc než jsem šel do kina znovu, To The Wonder vyšumí z hlavy dřív, než řeknete švec. P.P.S. - Ačkoliv herci v režisérovo filmech nemají příliš velkou hodnotu, upřednostnil bych raději jako hlavní roli Rachel McAdams než Olgu Kurylenko. V To The Wonder sice neměla velkou roli, ale za tu chvilku svým herectvím přebila Kurylenko na plné čáře. (13.04.2013)

Každý deň nie je sviatok a vytvoriť tak silný film ako Strom života, sa podľa mňa dá iba raz za život. Takže Malickovi odpúšťam, že sa mu táto light verzia už zmieneného opusu, nepodarila. Presnejšie príbeh bol nudný, kamera znesiteľná, dialógy (monológy) podľa mňa to najlepšie, čo tento film ponúkol. Lenže Malick sa potkol o svoj obľúbený kameň úrazu - STOPÁŽ! A to sa v To the Wonder ešte krotil, ale stále by to chcelo odstrihnúť najmenej pol hodinu. Takže zosumarizované - pre mňa priemer. (29.06.2014)

V programu kina stálo: “See it if you liked Melancholia (2011), The Master (2012).” První jmenované jsem si zamilovala, druhé jsem protrpěla, tudíž mi bylo jasné, že očekávat můžu naprosto cokoliv. To, co jsem viděla, bylo nicméně děsivější než jakékoliv mé představy. Dvě hodiny bez dialogů a téměř i bez jakékoliv doprovodné hudby, kde se střídají scény typu “ona se dívá na něj, ale on ji nevidí,” “ona se dívá na něj a on uhne pohledem,” “ruka natažená proti slunci,” “ona se prochází po poli,” na mě zkrátka byly trochu moc. Zvlášť když se celý voiceover smrskl na jednu patetickou větu za dvě minuty a nejvýraznějším audio aspektem celého snímku se tak stala chůze hrdinů. Několik na sobě nezávislých skupinek z kina uteklo a sama jsem k nim neměla daleko, tajně jsem ale doufala, že když to vydržím do konce, nabídne se mi odměny v podobě nějakého geniálního rozuzlení. Naivní představa. (04.03.2013)