Oblivion: Nevedomí

Tahle stále spolehlivá star z Top Gunu a hollywoodský dříč, který zas a znovu cení zuby a mhouří oči, si zase jednou narcistně krade celý film pro sebe. A pořád na to bezpečně má. Nevědomí nechce být jen popcornovou jednohubkou, chce se svézt na aktuální vlně komplikovaných sci-fi příběhů á la Počátek, Zdrojový kód, Moon, Prometheus (každý s rozličnou kvalitou). Částečně se mu to daří, jindy mu jde důrazně po krku vlastní scénář. Země to má spočítané, lidstvo se přesunulo na stanici Titan. Vetřelci nejprve rozsekali Měsíc a pak následovala jejich invaze na modrou planetu. Na zdevastované Zemi přesto zůstává několik Homo sapiens (samozřejmě tu nejsou sami), mezi nimi jsou dva technici Jack a Victoria. Přes den mu ona vaří kafe, u počítače mu pak coby svému poslání oddaná profesionálka kryje záda, zatímco on rozdává široké úsměvy a v terénu dá víc na instinkt než na předpisy, aby si večer mohli vyměnit pár dojmů a skončit nazí v bazénu. Zbývá jim čtrnáct dní služby, a je jasné, že se něco musí přihodit – do cesty chladné Victorie se postaví něžná Julia, kterou zná Jack ze svých snů. A samozřejmě přibude efektních explozí a rozmáchlých záběrů poletující kamery. Výsledek sebou přináší několik snaživých dějových zvratů, takřka žádný ale nedokáže ohromit nebo strhnout. Navíc se tvůrci bojí osobitějších variací. Vypadne tak z toho poměrně chladná látka s opravdu výbornou výpravou a kamerou. A strhující hudbou podobně jako u režisérovy prvotiny Tron: Legacy. Znovu elektronický doprovod (tentokrát od uskupení M83) sice na samostatný poslech nevidím, ale do filmu zapadá náramně. Stejně jako předchozí „přelomové“ použití elektronického techno doprovodu od Daft Punk. Škoda, že se režisér Joseph Kosinski bojí emocí. Pevně věřím, že by sice dokázal jen s pomocí obyčejného plechu, kusu dřeva a skleněných střepů vyhrát nějakou prestižní designérskou soutěž, ale jeho vyhlazené obrazy bohužel nemyslí na postavy z masa a kostí. Dál točí podivně sterilním způsobem, kdy je fascinovaný audiovizuálním pojetím své látky až zapomíná na podporu příběhu a jednotlivých vztahů mezi postavami. Zvlášť když má na plátně nejen Cruise nebo Morgana Freemana, ale i duo Andrea Riseborough se sexy britským přízvukem a Olga Kurylenko se sexy ukrajinským výrazem. Naleštěné a nedotažené, přesto pořád slušné. (20.04.2013)

Na OBLIVION jsem čekal ve velkém očekávání půl roku, a nic. Dokonce i PROMETHEUS má lepší gigantické motivy, více promyšlenější příběh a kompaktní celek. Přes všechny bombastické efekty, perfektní zvuk a sympatického Toma Cruise OBLIVION nenabízí nic velkolepého a překvapujícího (žádné emoce, žádná postava nemá dobrý charakter - dokonce ani Morgan Freeman). První polovina je skvělá, ale v druhé části trochu ubývá šťáva (pomalé tempo). Kosinski neměl tak důmyslný a sofistikovaný úmysl v závěru jako např. Nolanův Dark Knight Rises, kdy divák musí přemýšlet. Na Kosinskiho TRON: Legacy si ještě počkám. (20.04.2013)

Hlavním důvodem, proč Nevědomí vyšumí z povědomí rychleji než TRON není fakt, že Kosinski vykrádá své kolegy (Stanton, Jones, Lawrence, Trumbull, Kubrick, Wachowští), a dává tím vyniknout, o kolik horším je vypravěčem, ale že vykrádá sám sebe. Zopakování stejného přístupu, navíc ve světě bez možnosti „editovat levely“, která byla pro designéra a fanouška videoher požehnáním, výrazně oslabuje původní wow efekt. Ten byl však stále dost silný, aby mne opájení se audiovizuální dokonalostí bavilo celé dvě hodiny. Kosinského nerdovský přístup k postavám děla z člověka srovnatelně hodnotného nositele významů jako je robot, krajina nebo kus nábytku (přičemž na stejné úrovni se nacházejí také svým výrazně omezeným využíváním zdravého rozumu). Působivější než slova a emoce jsou geometrické kompozice záběrů, jejichž samotný obsah se stává méně podstatným než sdělení povrchu. Všechno a všichni slouží k doladění celkového designu. Tomu jsou podřízeny motivace hrdinů i směřování zápletky. Jako výsměch klasickému „vstupování“ do příběhu skrze identifikaci s postavami lze chápat poslední scénu, která prozrazuje, že jsme své emoce pravděpodobně distribuovali ne zcela správným směrem. Kosinski dokáže unikátním způsobem propojit pohyb s hudbou, kterou na obraz „nanáší“ po jednotlivých vrstvách, a výsledkem je stejně jako v TRONovi mainstreamová variace audiovizuálních symfonií. Zápletka je tady jaksi navíc, ač bez ní (a bez méně a více nechápavý výraz střídajícího Cruise) by 120 milionový projekt jako tento asi nebyl realizován. Kvůli postavám bez života, námětu bez originality a jednání bez logiky bych ale nepodceňoval celý film, který v druhém plánu nabízí inspirativní výpověď o současné společenské realitě efektivních pracovních týmů, jimž se lidé oddávají natolik, že v nich rozpouštějí svou identitu a ztrácejí schopnost autentické existence. Dějově vyprázdněná (a proto lepší) první polovina, s parodií dokonalého partnerského vztahu a se zachycením pracovní činností, která má čistě udržovací charakter bez konkrétního cíle a šance na skutečnou (a pro systém potenciálně nebezpečnou) změnu stavu, toho o dnešku vypovídá víc než mnohé artfilmy s ošklivějším designem. A rozhodně jde o film stvořený pro IMAX! 80% (15.04.2013)

Už se zdálo, že se časová posloupnost rozsype a jednotlivé činy a zvraty navzájem popřou, ale Joseph Kosinski dokázal, že umí. A že když se dlouhé roky snažil svoji látku prosadit, tak věděl, co dělá. Pořádným překvapením ale zůstává fakt, že víc než sci-fi nádech nebo povedená romantická linie ve mně zůstává ústřední poselství o síle ducha a lidského odhodlání. Právě tady se totiž sázka na stárnoucího Cruise ukázala jako dokonalá trefa do černého. Jeho Jack Harper je totiž občas psaný jako relativně dvourozměrná postava, ale právě Tomovo herectví z něj v důsledku dělá obdivuhodného hrdinu. (24.04.2013)

Audiovizuální mašinérie pod taktovkou nadaného tvůrce, která ke konci dostává podpásovku v podobě průměrného scénáře. Na co ale většina ostatních uživatelů neprávem zapomíná je božský hudební podkres o francouzské kapely M83, jejichž rukopis je patrný od začátku do konce. New age sci-fi jako se patří. (24.04.2013)