Čo keby sme žili spoločne?

Zrovna minulý týden Jan Svěrák řekl, že Češi neumí točit komedie s přidanou hodnotou - takové, které nejsou jen zábavné, ale nenásilně přimějí k zamyšlení a divák na ně nezapomene hodinu po odchodu z kina. Možná bysme se mohli učit od Francouzů, protože přesně tohle naplňuje Co kdybychom žili společně? Je to určitě jeden z nejzábavnějších filmů o stárnutí, vtipné scény tu působí naprosto přirozeně, navíc nechybí úžasný nadhled hrdinů 
a dobře napsané dialogy. A i když se občas samozřejmě vzhledem k tématu zahraje na vážnější notu, vůbec to nevadí. Naopak to pomáhá uvěřitelnosti a spolu s černohumornými vtípky tvoří ideální směsici. (27.11.2012)

Co kdybychom žili společně? je dobrý film. Jen jsem  možná příliš mladý na to abych docenil film o trablech staří. Na druhou stranu nic tady k tomuto tématu nechybí. Zhoršující zdravotní stav, zapomínání pamětí, odkrývání dávných křid a trvající touha po lásce, to vše zde je a u těch postav stárnoucích přátel bych to všechno čekal a hodilo se to sem. Možná byl pak ale problém, že mě i máloco překvapilo a zatímco u pana Steina byl děj svým způsobem i provokativní a já se od něho při sledování nemohl odtrhnout, zde jsem občas jen tak bez většího zájmu koukal na obrazovku.  Tvůrci si ale zaslouží pochválu i za obsazení, kde se sešlo několik hvězd filmového plátna 20.století a je moc fajn, je takto vidět pospolu. Co kazí mladý (a mě nepříliš sympatický) Daniel Bruhl, to mi plně nahradil především Pierre Richard. Ten celý život hrál tragikomické postavy smolařů , jenž působili legračně a pořád do něčeho vráželi, takže se tomu divácí smáli. Bylo v nich ale i něco tragikomického, páč šlo vpodstatě o samé životní ztroskotance, v nichž se na chvíli musel poznat snad každý. Zde starnoucí Pierre tuto svou polohu dotáhl na maximum v postavě staříka s Aizheimrem, který pořád všechno zapomíná a jeho osud je vlastně tím nejhumornějším i nejdojemnějším na celém filmu. I díky němu jsem uvažoval o vyšším hodnocení ale možná  počkám na to, až mi bude minimálně pětašedesát. (02.09.2020)

Není to tak vyhrocené drama jako Láska, ale má to o to světlejší okamžiky. Polohy jednotlivých aktérů nevybočují nijak z řady, takže jedinou komickou postavu zde ztvárňuje Richard. Jane Fondová má velmi roztomilý přístup k vlastnímu skonu a já stále nevím, zda by se to nemělo nazvat alespoň mírnou morbiditou. Za tragické lze považovat srovnání s českou představou, jak nabídnout roli i hercům kolem sedmdesátky. V tomto světle Magnuskova gastroenteritida s krycím názvem Školní výlet získává nových a netušeně páchnoucích rozměrů. (26.09.2013)

Poslední dobou si nějak dávám ty filmy s "důchodci". Nedávno jsem viděla Quartet, sice to není úplně stejný problém, ale taky řeší otázku romantických vztahů mezi postaršími lidmi. Ale mnohem více, mi tento film připomenul Marigold. Ale musím říct, že ten byl poněkud více zábavnější. Tento snímek je více hloubavější. Upřímné obyčejné povídání o životech 5 starých přátel, kteří si vytvoří tak trochu svůj vlastní domov důchodců a tím dají okolí najevo, že i oni mají právo na normální žití a to, že jim je přes 70 z nich nedělá ještě kopu chrastících kostí na vozíků hledících celý den na telku. Musím říct, že i po shlédnutí, se stejně na stáří nějak extrémně netěším... sice se budu moci chovat jak malé dítě naprosto bez důsledků (jak vysvobodili psa z útulku, nebo ukázal holý zadek na kameru), ale tak to se chovám i teď a nemám v plánu toho nechat jen kvůli dosažení určité věkové hranice (jen to občas má své důsledky). Představit si svou vrásčitou kůži, artrózu, brát sedm různých prášků každé ráno, riziko mrtvičky, infarktu, Alzheimera... a co se týče po stráce sexuílní, tak aktuálně mi moc nejde přes mé myšlenky, na to vůbec myslet, jak to bude, až mi bude 70. Tyhle snímky mi sice dávají představy, že život nekončí.. ale stejně to vidím jinak. Kupodivu, když Jeanne zemřela, tak jsem se necítila nějak smutně, ono to přišlo tak zničehonic záběr po záběru, kdy byla ještě v parku a bavila se o masturbaci a najednou jí na růžovou rakev pokládali skleničky se šampusem. No ale potom, jak ji Albert po odpolední siestě začal hledat díky svému Alzheimerovi, tak to už jsem bulela jak želva a ten konec radši ani nekomentuju... přátelé nade vše. 3-4* (14.12.2013)

Starnúť niekomu nestačí s dôstojnosťou, títo francúzski dôchodcovia to vedia aj s humorom, dokonca čiernym humorom na vlastnú adresu a pritom to film nepreháňa v žiadnom smere. Tak sa podarí decentne vytiahnuť aj neveru spred 40 rokov, odpustiť si, uzmieriť sa a to všetko je pred záverom absolútne nutné. Jane Fonda medzi tými starcami výzorom aj oblečením mierne vyčnieva, niektoré herecky jednoducho vedia starnúť. (06.07.2016)