Zvuk hluku

„Poslouchej, jaký sračky se hrajou v tomhle městě! Je čas vrátit úder. Předvedeme tomuhle městu koncert, na jakej nikdy nezapomene!“ Parta hudebních teroristů bojuje za své přesvědčení a jediný, kdo to může zastavit, je policista, který díky své rodině nenávidí hudbu! Ten film je mile jiný, divný a originální. Už začátek, ve kterém se ujíždějící dvojice snaží setřást příslušníka na motorce pomocí odhazování částí bicí sestavy, naznačil, že Zvuk hluku bude svůj. Celý film se opírá o velkou nadsázku, takže ho samozřejmě nelze brát vážně. Ale já ani s žádným výstřelkem problém neměl. Spíš mě mrzelo, že snímek tu a tam ztrácí tempo. A tak některé opravdu výborné scény (prakticky všechna „vystoupení“, zvlášť „operace“ je naprosto perfektní a mohl bych si ji pouštět pořád dokola) střídají hlušší momenty, naštěstí ty lepší na ně dávají docela v klidu zapomenout. Ke konci už filmu trochu dochází šťáva, ale vynahrazuje to konec s úsměvným „zaprodáním se“. Slušné 4*, asi někdy zkusím i další tematicky příbuzné krátkometrážní filmy „Music for…“. (26.01.2020)

Drzý vytržení města, věcí i lidí z jejich obvyklýho kontextu a následný jejich použití jakožto hudebních nástrojů přináší příjemně zneklidňující pocit pramenící z odosobnění a svobodnýho prožitku hudby bez ohledu na následky. I když to tak z výše řečenýho může vypadat, film není sám o sobě zlý; ale za to, jak to bylo dál, by scénárista zasloužil sólo na holou. (28.03.2011)

Nastražte uši, hudební teroristé už startují bagry. První třetinu filmu (cca do nemocničního útoku) jsem jenom žasnul a bavil se originalitou v rychlém sledu servírovaných nápadů. Vyprávěcí zkratky je využíváno umně a vtipně (představení Oskara), stejně tak rytmizace vyprávění hudbou. Jenže po rozvržení rolí a nastínění – pravda, matném – cílů jakoby tvůrci nevěděli, kam dál. Komu fandit a kterou dějovou linii upřednostnit. Čekání na další hudební výstup vytlačuje očekávání rozuzlení, jež je nadto pramálo anarchistické a vlastně docela konvenční. Poslední číslo přitom dodržuje kvalitativní křivku, jež opisuje film jako takový, od nejlepšího k nejslabšímu. Nerespektování konvencí většiny žánrů a urputná snaha o originalitu (někdy na úkor logiky: proč například Amadeus slyší klasické hudební nástroje?) činí Zvuk hluku mile nepředvídatelným, ale současně nehezky rozháraným. Výsledek je přesto svěží a hlavně – skvěle zní. 75% (28.03.2011)

Příběh nic moc a postupem času ještě méně - i na komedii. Ale muzika. Ta je skvělá! Pět hudebních happeningů, jeden lepší než druhý. A kdyby mezi nimi nebylo nic než ticho, bylo by to ještě lepší. Tak by si také policajt a "hudební" teroristka přišli na své alespoň z poloviny. Avšak souboj mezi "sounds of noise" a "sounds of silence" vyhrála nakonec samba. Karamba! (12.08.2014)

Svérázná hudební komedie Zvuk hluku oslavuje alternativní kulturu, minoritní hudební žánry a umělecký aktivismus. Sympatie jsou přitom v příběhu jak na straně policisty, který stíhá „hudební teroristy“, tak i na straně skupiny hudebníků postavených mimo zákon, jenž vynalézavým způsobem a s punkovou vervou hrají na věci každodenního užití. Oproti příběhu filmu, který vyzdvihuje nespoutanost, svobodu a protest proti společenským konvencím, působí ale samotné vystavění filmu až příliš fádně, s hrdiny bez jakékoli šmouhy, kazů či neřestí, kde vše ústí do uspokojujícího a šťastného konce. Dalo by se říct, že film se trochu alibisticky snaží nikoho neurazit a být pro všechny – což nijak nekazí jeho zábavnost (v některých scénách jsem doslova brečel smíchy), ale spíše přináší následně rychlé vystřízlivění. (08.07.2010)