Muži, ktorí nenávidia ženy

předloha ho omezuje, ale Fincher je Fincher a všechno, co na něm mám rád, lze nálezt i zde. Atmosféra je mrazivá, Rooney je ve své proměně fenomenální a vrah je pořádný psychopat. Jedinou chybu bych viděl v závěru, a to ne v epilogu, ale ve finálním odhalení - čekal jsem to přece jenom trochu více překvapivé a trochu méně střelené. To ve sklepě bylo totiž podle mně trochu moc a pak zase trochu málo, když se to vyřídilo tak lehce.. Ale jinak to feel-bad movie opravdu byl, Reznorovy kvílivé disharmonie jsou správně děsivé, po řemeslné stránce nelze co vytknout a do Švédska v nejbližší době jen tak nepojedu.. Sníh dokáže dělat divy :) (20.06.2012)

Ani náhodou nedám dopustit na švédskou trilogii Millenium, včetně obsazení do hlavních rolí. Lisbeth v podání Noomi Rapace ve švédské verzi byla vynikající a Daniela Craiga nějak zvlášť nemusím i když snaha se mu upřít rozhodně nedá. V každém případě doporučuji přečíst nejdříve knižní předlohu. Tohle byl pro mě jen slabší americký odvar švedského originálu. (03.12.2012)

Původní filmy jsem neviděl, takže nemohu srovnávat, osobně jsem ale přeci jen blíže evropské produkci, a laťka prý byla nastavena velmi vysoko (podle některých názoru zde, ale i z venku, jde o zbytečný remake, nejspíš ale i o film-předlohu, kterou filmaři mají rádi a kterou často vyhledávají, jinak si to nedovedu vysvětlit, proč necelý dva roky přijdou s něčím podobným), románovou předlohu jsem zatím nečetl (možná mě k tomu někdo časem donutí, podobně jako u "Lovců hlav"), to poameričtování a komercializování filmů, kde se mimo jiné sází na hvězdnější obsazení a celkovou "hollywůdskou" velkolepost, mi někdy vadí, ale tady to bylo ještě v únosných mezích. Docela jsem se bavil, film měl velmi dobré tempo i akci, místy velice slušnou syrovou atmosféru, nechyběly zde i různé násilnosti a perverznosti (nutno podotknout že i dost realistické, v původní verzi ale prý o dost brutálnější), scény určitě náročné jak po fyzické tak i po psychologické stránce, ostatně pro samotnou herečku Maru (role Lisbeth pro ní prý byla naprosto vším, oč kdy usilovala a snažila se získat, jedna z těch rolí, která se objevuje jen jednou za život, jak sama uvedla, a o čem by ostatní herci mohli dlouho povídat) to byl dobrý motivátor, dále pro mě, určitě zajímavý příběh a celková zápletka. Příběh (v podstatě to byla ale pohádka), byl ale neuvěřitelně spletitý, jen těch desítky různých postav kolik se zde za celou dobu objevilo-nebo na ně prostě jen tak padla řeč (aby v tom člověk neměl guláš) a každá tu měla v podstatě své místo, co se budování příběhu týče, tu konečnou filmovou mozaiku nebylo vůbec snadné dohromady poskládat (většina filmových scén, se tu odehrávala čistě v tomto sledu; nějaká indicie-dům-byt-počítač). Zaujali mě i perfektní herecké výkony, kdy mě velmi mile překvapila mladá, správně.., tak trochu jiná než většina žen, jinak ale hodně energická, rozhodně stylová a nebezpečná Rooney Mara (rozhodně ji budu sledovat dál) a zaujala mě i vkusně a pečlivě zvolená hudba. Úvodní hardrockový vypalovák "Immigrant song", původně od dvojice Page/Plant, už v podstatě předznamenával velký film, který by si měl udržet vaší pozornost a při kterém byste se neměli ani trošku nudit. Nějaký ten dojem by ale ve vás snímek mohl přeci jen zanechat, je na každém z vás jak se k tomu postavíte a co si z něj odvedete. Menší výtka je pouze za šílenou stopáž, ach ta stopáž a někdy až zbytečné a neúnosné protahování, zejména posledních 30. minut, toho bylo jasným příkladem:-) Určitě tu nebudu sám, který si myslel že film v podstatě končí scénou zabití Martina Vangera. ps: To ale jak se ti dva (Mikael a Lisbeth) dali dohromady, resp. za jakých okolností, a to jak se ti dva postupně zbližovali, to tu bylo velmi krásně nastíněno, a konec byl takový čistě ze života, jak to někteří z nás možná už někdy zažili. (12.01.2012)

Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85% (15.12.2011)