Muži, ktorí nenávidia ženy

Atmosferická ilustrace vedlejší krimi dějové linky z předlohy; nic více a ani nic méně. Na jednu stranu je to na Finchera žalostně málo (jeho předchozích pět adaptací literárních předloh se vždy vyznačovalo vlastní interpretací i pohledem, a zrovna v tomto ohledu má Larsson co nabídnout; škoda že se to osekalo pouze na tu nepodstatnou thilleroidní část), na tu druhou je třeba si říci, že jsou ilustrace od nýmandů a jsou ilustrace à la Zdeněk Burian, které obohacují předlohu a stávají se její nedílnou součástí. A tohle je Burian, stejně jako je Craig Blomkvistem či Mara Lisbeth (ovšem zcela jinou Lisbeth než Noomi). A ano, Fincher je stále puntičkářský formální hračička, pod kterým Reznor roste do nadčasového velikána. Jen ta Enya; jednou provždy nevinnosti zbavená; ostrouhala. (11.01.2012)

Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85% (15.12.2011)

Vyprázdněná, epizodická, odcizená manýra, která je de facto zbytečná a jakou Fincher natočil už bůhvíkolikrát. Za kreativně mrtvého ho nicméně prohlásím až jindy, jelikož zde měl aspoň dostatek rozumu na to, aby Lisbeth a lá zastaralou kyberpunkovou fantazii předělal na psychopatického asociála, věnoval jí sekundární pohlavní znaky a báječný ohoz a značně omezil odporný ideologický kontext předlohy, z nějž zbylo v podstatě jen převracení patriarchátu v podobě převzetí moci nad násilníkovým životem a sexualitou (díky bohu už aspoň není naznačováno, že co má péro, je potenciální pupkatý sadista), a to je navíc stejně vykráceno zcela jeblým erotizováním ústředního znásilnění. Nabízí se samozřejmě otázka, proč ztrácet čas něčím, co na rozdíl od švédské adaptace nefunguje jako detektivka a ucelený příběh a co škrtá ideovou podstatu předlohy, aniž by ji něčím nahradilo, ale nakonec nikdo, kdo koukne na Larssonovu nepřijatelnou misandrii a řekne, že tohle zůstane raději jen na papíře, si nezaslouží být příliš kritizován. (04.01.2013)

Moc nechápu Fincherův záměr, proč adaptovat knihu, jež byla zrovna nedávno adaptována a proč ji adaptovat velice podobným způsobem tak, aby vznikly dva skoro stejné filmy - tedy aspoň z pohledu širokého obecenstva. Samozřejmě po hlubším prozkoumání zjistíme, že Fincher nepochybně je schopnější režisér a docela pana Opleva zahambil hlavně co se týče v dávkování informací, strukturovanosti, logičnosti a celkové preciznější výstavbě nadprůměrně dlouhého thrilleru. Fincherova "chladnost", tedy upřednostňování racionálních informací nad iracionálními pocity postav se zde, myslím, velmi hodí, přesto stejně jako u starší verze musím zmínit, že hlavní dějová linie, tedy případ 40 let staré vraždy Harriet zkrátka nemá takový filmový potencial (jako třeba Zodiac), tento film zkrátka utrhne koule jen málokomu. K dalším srovnáním - ne vše dokázal Fincher vylepšit - představitelka hlavní ženské role, Rooney Mara je poměrně fajn, ale na Noomi Rapace bohužel nemá. Dále intenzita finále se mi zdála ve švédské verzi vyšší. Fincherovo zjednodušení (vypuštění stěžejního flashbacku z dětství a s tím i spojené možnosti volby) nebylo dobrým krokem, naopak v úplném závěru rapidně ubylo patosu, za to palec nahoru. Celkově tedy horská dráha kladů i záporů a nakonec velice podobný zážitek... 7/10 (12.02.2012)

Stoprocentní detektivka schovaná v osmdesátkovém filmu. Šel jsem do kina jako nepopsaný list a Fincher mě bohužel nedokázal včas přesvědčit o tom, že jeho postavy sahají za hranice jednoho příběhu. Kdo má načteno, bude samozřejmě vědět. Já jsem ale uvíznul v perfektním vyšetřování, jež brzdí nadbytečné budování pozadí Lisbeth (jakkoliv výborné jsou ty scény samy o sobě), a místo napínavého cliffhangeru (nabízí se hned několik míst) ho následuje natahovaný dvacetiminový apendix. Chápu, že je zásadní pro vybudování trilogie. Ale první film by bez něj byl o tolik lepší... (15.12.2011)