Jeden musí z kola von

Johna Le Carrého mám ráda od dob, co jsem před lety viděla (mnohými zatracovaného) Agenta z Panamy a četla Absolutní přátele. Píše totiž jinak než autoři běžných špionážních románů; jeho knihy jsou postaveny na realismu, detailech, zobrazování běžných momentů života, díky kterým se vám zdá, že se prakticky nic neděje, zatímco opak je pravdou. Tinker, Tailor, Soldier, Spy v tomto ohledu není jiný a není ani o nic méně složitý než jiné novely tohoto autora. Neustále se po vás požaduje, abyste dávali pozor, a kvůli změti postav a kódových označení není ničím zvláštním, když se budete v ději neustále ztrácet. Složitou, nejasnou linku dokonale odráží i vizuální stránka, která bude jedněmi pro své 'old school' pojetí milována, druhými pro svůj zdánlivý amatérismus zavrhována. Permanentně totiž působí dojmem, jako by před čočku kamery někdo nahnal cigaretový kouř a pro jistotu ještě štábu sebral veškeré osvětlení. Obraz je tmavý, místy rozostřený, permanentně šedivý. Jinými slovy zvláštně civilní, až na mě vše vyznívá podobným dojmem jako Všichni prezidentovi muži. Podobně jako slavný film s Hoffmanem a Redfordem, i tato špionážní adaptace má velkou šanci stát se jedním z filmových kultů. A podobně jako v Prezidentovým mužích, i tady může divákovi jen pomoci, pokud si přečte předlohu. Já sama hodlám udělat to samé a pak se na Tinker, Tailor, Soldier, Spy zajdu podívat ještě jednou. A třeba hodnocení ještě zvýším. (19.09.2011)

Cíl je jasný. Britská tajná služba musí ze svých řad vyhrabat krtka, který zřejmě vynáší informace Sovětům. V běžném špionážním thrilleru by sběr informací a odhalování nových souvislostí vedlo k odhalení zrádcovy identity. Alfredsonův film toto schéma v zásadě dodržuje, ale více než povrchní žánrové atrakce jej zajímá struktura. Odpovědi na naléhavé otázky nezatajuje, zároveň si s nimi dává dost načas, aby nám došlo, že napětí plynoucí z utajování a odtajňování informací bude tentokrát druhořadé. Aktuální příběh spočívá v rekonstrukci toho, co se již událo a neboť k většině podstatného došlo v minulosti, je přítomné dění až sadisticky neakční. Kvůli totožné barevnosti a malému časovému posunu (postavy výrazně nezestárly) jsou scény „tehdy“ těžko odlišitelné od scén „teď“. Jejich splývání může být napoprvé matoucí, ale v dezorientující manipulaci s fakty tkví samá podstata špionážní činnosti, což se na osobní rovině projevuje pochybami hrdinů, komu vlastně mohou věřit. Černobílé rozlišení padouchů a hrdinů v tomhle monotónně nahnědlém světě – s několika nádherně wtf?! momenty - neplatí. Každý sleduje vlastní cíl, nevyjímaje Smileyho, který nám za důvěru do něj vloženou poděkuje notně cynickým způsobem, když SPOILER po závěrečné čistce přijme pozici, jež mu umožní největší kontrolu nad informacemi – dlouhodoběji se na netransparentním fungování organizace nic nezmění KONEC SPOILERU. Smiley bezesporu je hlavním hrdinou filmu, skrze něhož jsou informace filtrovány, ale kamera si od něj drží podobně observační odstup jako od ostatních. Mnohé záběry jsou snímány přes sklo (čeho je využito k poctě šmírácké klasice Okno do dvora), postavy se k nám drze otáčejí zády, chybí jakákoli snaha o líbivost. Film není podbízivý, což nutí k pečlivějšímu pozorování. Podstatné se odehraje na pozadí, mizanscéna (včetně tváří herců) prozrazuje více než dialogy, jejichž hlavní přínos spočívá v nenápadném aktualizování knihy napsané během studené války. Některé narážky na nerovnoprávný vztah mezi USA a Anglií jsou velmi současné a vhodně jim byl věnován větší prostor než démonizaci Sovětského svazu, který zde plní úlohu snadno využitelného strašáka. Jeden musí z kola ven nesplňuje požadavky diváckého filmu, tím spíše si jej ale divák ochotný číst mezi řádky vychutná. 85% Zajímavé komentáře: Faidra, StarsFan, Sheldra (01.02.2012)

Aston Martin zůstal v garáži, martini u ledu a lepé krásky na barových židlích - špionážní dobrodružství nahradila šedivě upachtěná a nikdy nekončící úředničina, kde se paranoia přesunula z hájemství duševních poruch do realistického vidění světa, jediný dlouhodobý vztah se navazuje se skotskou a cigaretami a soukromý život je luxusem, na který může být kdykoli uvalena exekuce. Tím spíš v době, kdy ze srdečných pozdravů z Ruska vane mráz přicházející z Kremlu a boj se přesouvá na domácí stranu hřiště, protože tým ve složení komisař Gordon, Sherlock Holmes, Mr. Darcy, Arnim Zola, Caesar, lord Blackwood a Caligula zjišťuje, že si dost možná už dlouho střílí vlastní góly... jenže i když to tým na poli proti moskevské přesilovce vyhraje, neznamená to, že jednotliví členové nevyfasují doživotní červenou kartu nejen v pracovní sféře. Sedmdesátkový feeling "jedna šedá vládne všem" nemá chybu, ale je to hlavně vědomí, že autor přesně věděl, o čem píše, a souhra hereckého orchestru, v kterém se jednotlivá sóla rozhodně neztrácejí, tak skvělá, že je těžké chválit někoho konkrétního, ale z ryze osobního hlediska bych vyzdvihla Stronga a Cumberbatche. A v neposlední řadě dopad filmu - podobně jako u hrdinů se za strohou maskou skrývá emocionální bouře, ničivá ve svém dopadu, protože bez ohledu na to, jak moc se jednotliví protagonisté a jejich ne(v)hodné známosti snaží odsunout své city a soukromí na vedlejší kolej, je to právě la passion, jež míchá kartami a vynáší zničující závěrečný triumf. Tahle reminiscence osudu Guye Burgesse, jednoho z členů neblaze proslulé Cambidgeské pětky, kterého shodou náhod (?) v minulosti ztvárnili hned dva členové ansámblu Tinker Tailor Soldier Spy, má sílu a sofistikovanost, jakou mnohé doslovnější snímky tak postrádají, a už proto nad reakcemi, že je to nudné, pomalé nebo dokonce nepřehledné a nepochopitelné, vrtím hlavou v němém úžasu. Mně je zapotřebí přesně takových filmů, bohužel jich je méně než uživatelů ČSFD, u kterých TheMaker nežadonil o bod. (16.01.2012)

Krtek v Cirkuse. Tentokrát však nepůjde o kreslenou postavičku Z.Milera (ač díl s úkolem „Zničit krtka!“ vyvstane na mysl), nýbrž o šachovou partii z války, v níž první linii představovala křesla kanceláří tajných služeb. Přišel už mat? Je bílá královna opravdu bílá? A nehraje se nakonec dáma? Kdo čeká střílení, honičky a líbání vnadných agentek, ať zrovna zavře šachovnici.. Film, který vyžaduje pozornost a pak vám to vrátí měrou vrchovatou. Film s neuvěřitelným citem pro detail, plný drobných i větších náznaků (triviální scéna s včelou v autě odhalí charakter a schopnosti Smileyho lépe, než tisíc slov). Film ze světa, kde emoce, ač se je člověk snaží držet stranou, nakonec rozhodují. Alfredsonova odtažitá režie je fungujícím protipólem k emočně silným scénám, které jsou i díky dokonalému obsazení velmi naléhavé (výměny pohledů Haydon - Prideaux, Smileyho imitace dávného rozhovoru s ruským protějškem). Vůbec obsazení.. Strong, Hardy, Hurt, Hinds, Firth - vždyť já bych hltal každé jejich slovo i kdyby seděli v křesle Nedělní chvilky poezie. A Oldman? Za kostěnými obroučkami hraje každým obličejovým svalem - precizní ukázka nonverbálního herectví. Při pohledu na jeho tvář mě napadlo, jak dobře maskéři 19 let zpátky trefili při tvorbě jedné z podob transylvánského hraběte jeho budoucí podobu. Akorát teda s tím rozdílem, že nyní nemá na hlavě účes Stelly Zázvorkové, ale ten by se stejně do zasedaček MI6 příliš nehodil.. Alfredson zkrátka připravil můj šálek čaje - silný účinkem a přitom chuťově jemný. Rád si jej dávám ráno ke snídani a přikusuji k němu salónní intelektuály.. (11.10.2012)

Asi nejlepší špionážní film, jaký jsem dosud viděl. Scénáristé dokázali z obsáhlé a komplexní knižní předlohy sestavit neuvěřitelnou skládačku minipříběhů, které sice mohou být pro diváka na první pohled komplikované, ale po trpělivém "prokousání se" sítí vztahů se mu film odvděčí intenzivním zážitkem, jenž je podpořen minimálně z poloviny i stylisticky (záměrná zkratkovitost mnoha sekvencí oproti jednotlivým flashbackům, voyeuristické snímání kamery, která vede divákovu aktivitu jen částečně, "nepřístupnost" hlavní postavy Smileyho ad). P.S. Gary Oldman umí před kamerou stárnout jako málokdo. (24.11.2013)