Strýko Búnmí

Provizorně. Protože nevím, jak si hvězdičkově poradit. Tenhle film ve mně vzbudil tak velkou ambivalenci, že se to jen těžko popisuje. Zajímala mě každá jeho vteřina, ale stejně jsem při promítání usnula. Po kině jsem se měla jít bavit s kamarády, ale místo toho jsem šla domů, pořezala se nožem na ruce a usnula. Prostě divný film. Musím nad tím ještě přemýšlet. Ono je taky možné, že to nemělo s filmem co dělat a jsem prostě blázen. Ještě nevím. (30.11.2010)

Nevím, co si o tom mám myslet. Možná to je jeden z filmů, který ve mně musí nějak dozrát, abych ho náležitě docenil. Což se možná děje... On má Strýček totiž docela dost zvláštní snovou atmosféru, která je v určitých momentech hodně jímavá (třeba sekvence s princeznou, i když jinak netuším, proč byla součástí filmu). Fajn je i celé ladění snímku do jakéhosi magického realismu, který vychází z tradic a náboženství Thajska - kloubí se tu budhismus a hinduismus (asi). Co se mi nelíbilo byli příliš okatě hrající protagonisté, a to, že velká část filmu byla jedna velká uspávací nuda. Hudba: ve filmu se vyskytují spíš všelijaký ruchy a dunění, což je v určitých momentech až rušivé a znepokojivé. (05.03.2011)

Strýček Búnmí je vlastně hrozně krásný film apelující na duševní stránku člověka, ale ve své kompozici v mnoha ohledech pokulhává tak, že jako divák ztrácím souvislost s hlavním dějem. Působí to jako nedomyšlenost, neúcta k původnímu materiálu a prosazování vlastních témat na jeho úkor. Mluvím hlavně o oněch "minulých životech", které jsou původně výsledkem meditací nějakého mnicha, ale zde není žádný mnich, nejsou nijak interpretovány jako "přivolávání minulých životů", nikdo na ně nereaguje a Búnmí je jednoduše nijak nepřivolává. Mnohdy spíš působí jako výjevy z nějakých tradičních thajských mýtů. Další dva problémy se obejvují ke konci, kdy je do filmu vtěsnána fotokoláž z přípravy nějakého vedlejšího projektu souvisejícího s Búnmím, ale nikoliv s filmem, čímž se narušuje celistvost filmu jako jednoho samostatného díla. Divák je vytržen z diegeze filmu, Konec divákovi zamotá hlavu, protože v rámci Weerasethakulových témat střetu tradičního a moderního života vyznívá jako kritika bezduchosti dnešní doby neschopné komunikace - na první pohled tak vyznívá, ale v rozhovorech hovoří o převtělování duší či co. (25.09.2010)

(Viděno na LFM 2011 ve Vsetíně) Je docela škoda, že projekce začínala až o půlnoci, kdy lidé už byli unavení, protože Strýček Búnmí tu únavu ještě umocňoval. Zkusilo to asi 25 lidí a do konce to vydrželo kolem 10, včetně těch spících. Už od první scény, kterou tvoří pětiminutový záběr na vola, je zřejmé, jak bude vypadat celý film. Má sestra se rozhodla počítat počet střihů a i přestože to vzdala (asi hlavně proto, že usínala), k vysokému číslu by se nedobrala. Pokud by scénu, která by mohla zabrat půl minuty, nenatahovali na minut patnáct, mohl to být docela únosný krátkometrážní film. Zpracování tedy šíleně nudné, což je škoda, protože námět byl zajímavý svým tématem, založeným na thajské mytologii, ale místy to bylo i vtipné. (12.06.2011)

Velmi atypická podívaná o reinkarnaci a umírání. Tenhle thajský koprodukční meditativní snímek se vymyká zažitým diváckým očekáváním i jakýmkoli žánrům. Je to zvláštní film, na který nelze aplikovat racionální měřítka a který vyžaduje trpělivost a bezpředsudečné přijetí. Výsledný celkový dojem se ale nakonec stejně bude ve většině případů odvíjet od individuálního diváckého vkusu - u mě osobně z toho vyšel poměrně příjemný divácký zážitek, podpořený mj. tím, že jsem film mohl vidět v původním znění s titulky. Necítím potřebu podrobovat tento film nějakým zbytečným interpretačním analýzám, mnohem spíše by mě zajímalo, co by na něj řekli rodilí Thajci - strašně by mě zajímalo, jestli by se jim to líbilo, nebo ne. Kdo ví, možná by se nechali slyšet, že je to strašná blbost (?) :-) (26.12.2012)