Tora! Tora! Tora!

4,5*/5... Vojnová klasika, ktorá sa drží dejepisných faktov a popri tom ponúka aj kinamatografický zážitok:). Mal som tú možnosť byť na Pearl Harbour, kde nám púšťali autentický dokument z japonského útoku a musím povedať, že Richard Fleisher si tento materiál detailne naštudoval. Posledná hodina je geniálne natočená a nebyť mierne (naozaj mierne) prekombinovanej a trochu zdĺhavej prvej časti, plný bodový zisk má Tora Tora Tora úplne zaslúžene. (26.12.2006)

Slabé 4. Jednoznačně nejlepší ze známějších filmů o Pearl Harbor. Koncepce japonsko-americké spolupráce, kdy každý točí "své" scény, je poměrně funkční, přesto film nic převratného nepřináší. Je škoda, že za japonskou stranu nezůstal v křesle režiséra sedět A. Kurosawa (údajně po něm zbyly nějaké stopy ve scénáři), který by měl velkou šanci překročit hranice prostého válečného snímku. Rys, jenž mi poměrně vadí, je proamerická tendenčnost - frašku kolem PH zná dnes již opravdu každý (částečnou omluvou může být pro film jen doba jeho vzniku). Souhrnem: snímek je po technické stránce krásně zpracovaný, zkreslení historie je (na svůj žánr) v mezích příčetnosti (největší faktický problém vnímám ve vyobrazení důvodů americké nepřipravenosti - snímek opakovaně naznačuje, že šlo vlastně jen o lemplismus, což je samozřejmě zcela směšné); celkově je to poměrně mělké (v tomto směru bych oproti *** za US scény, dal i **** a půl za japonské). (24.06.2008)

Válečný film poctivě popisující všechny důležité chvíle, které rozhodli o výsledku útoku na Pearl Harbor, a nestojící na žádné ze stran, což se mi jako neutrálnímu divákovi moc líbilo. Pravda první půle nabízí "jen" tahanici příprav ze stran Japonců, a nestálé kličkování Američanů bez osobitějšího pohledu na celou věc. Jakmile se ale motory roztočí a křídla vzlétlou, tempo nabere na obrádkách a začne se výprávět nesmírně kvalitní akční podívaná. Spousta napětí, a výbuchů. Ze pár záběrů by si troufla do přímého boje z Bayovým Pearlem (2001), který se tímto filmem zajísté inspiroval. (19.01.2013)

Klasické dílo válečného hraného filmu zaujme svou nepředpojatou snahou o syntetickou nesentimentální kombinaci pohledu z obou stran, v té době spíše vzácnou než typickou (když na konci šedesátých let přijel na návštěvu Holandska císař Hirohito, vítalo ho skandování "Hirohitler"). Koprodukce zakládající týmovou režii i scénáristiku dopadla nadobyčej dobře. Výsledkem je vyvážený, ve válečných scénách i dialozích vyvážený film, který v poloze válečného dramatu plní současně stejně nesnadnou úlohu uměleckého dokumentu (u nás zůstává v této poloze stále nepřekonán souhrnem svého košatého díla Otakar Vávra). Exotické pacifické bojiště dává rovnoměrně nahlédnout do útrob obou válčících stran. Zůstává otázkou, zda bylo možné na poměrně omezené - byť beztak rozsáhlé - časové ploše obsáhnout více (zejména hlubší prokreslení psychologie alespoň protagonistů filmu), i kdyby to mělo být na úkor válečných scén. Jisté je jedno: dokumentaristika a heuristika TORY se pohybovala na horní hranici tehdy dostupných informací a obraz, který je tu načrtnut, vyžaduje po téměř čtyřiceti letech, která uplynula od jeho premiéry, jen minimální korektury. Zůstává přesvědčivou rekonstrukcí jedné hazardérské iluze (na japonské straně) a rozpadu stejně krátkozrakého izolacionismu, který mohl ohrozit nejen vlastní USA, ale životně i celý svět. (20.10.2007)

"Slavný americký válečný velkofilm" a šel úplně mimo mě. To, že děj je v tomto typu filmů vždycky rozdělen na nudný uvozující začátek a následný průběh vojenských příprav či nepříprav a na konci se ve dvaceti akčních minutách všichni rozemelou na kaši, to mi nevadí a taky jsem to čekal. Jenže tentokrát mi to nesedělo. Možná to je i tím dabingem (v průměru všechny postavy měly hlasy tak o třicet let mladší, než byly samy - dabing Čt z 2006), nebo tím, že už jsem přeci jen válečných filmů viděl víc a tak mě ty jejich klišé, kdy se proti možnosti odhalit předem japonskou invazi nepostavil jenom Osud, ale i Satan a Bůh v přátelském objetí, kdy je jeden člověk uvědomělý, jenže mu házejí pod nohy příliš klacků, nikdo mu nevěří, všichni velitelé jsou o nejmíň jednu hodnost výš, než na jakou mají schopnosti a veškeré pozorování je vyhodnoceno naprosto opačně a špatně, než jak by mělo... To je na mě přeci jen příliš. Rozdělení na japonský a americký tvůrčí tým bylo podlě mě výtečné řešení, protože ta japonská část je oproti té americké mnohem lepší, skutečnější a i herecky přesvědčivější. A tak se mé díky za tento film obracejí pouze směrem k východu a k japonským režisérům a hercům, ale i tam mám výhrady, i když spíš dle scénáře. To si vážně nemohli odpustit tu pitomou, propagandistickou větu o buzení spících obrů? Ještě bych měl malou vsuvku k tomu označení zákeřný útok. Kurva když chci na někoho zaútočit překvapivě, mám mu poslat rekomando do vlastních rukou týden předem? (14.12.2006)