Nebezpečná metóda

Tak vám nevím, ale za tohle bych nařezala na holou spíš Cronenbergovi než Keiře... Pokud některý z jeho dřívějších filmů brousil po povrchu, bylo to proto, aby naznačil, že pod povrchem se nacházejí věci tak děsivé, že je ponechá na naší vlastní představivosti. Ale v tomhle případě je povrchnost jenom povrchnost, abych parafrázovala jednoho z hrdinů, a suše akademický výlet s přehrávající Keirou, jíž bych doporučovala prostudovat si Saturninova slova o podobnosti energických mladých dam s odhodlaně vystrčenou bradou a přiblblé opici, se tak zvrhl do... no, spíš nezvrhl, zvrhlá je spíš hra s divákem, který čeká něco jiného než suše odrecitovaný seznam pojmů a metod (sny-jasně, oidipovský komplex-že váháte, masochismus-nějaký by byl, akorát nebaví ani jednoho z aktérů, animus/anima-zvláště otravné, slovní asociace- hlavně ať to pozná i slepej) smíchaný s nepovedenou červenou knihovnou, která navíc dík lokacím připomíná cosi od Rosamundy. Myslím, že líp obsah filmu prorocky shrnula jedna moje kolegyně, když se kdysi překlepla ve zprávě a napsala: "Pacientka je spíče depresivní." Tahle metoda je zkrátka trochu moc bezpečná a unylá. A snesitelná jenom o prsa - a ještě k tomu o Keiřina. (12.03.2012)

So slečnou Spielrein by som sa pohral a s Freudom si dal dútnika, ale než sa účastniť jeho dialogových dejchánkov s tvarovateľným a nerozhodným Jungom, radšej si sadnem k Zurichskému jazeru. Mortensen výborný a obrazová estetika lahodná, no emócie žiadne. Film, v ktorom mainstreamové herecké hviezdy prednášajú frázy, pochopiteľné pre minimum divákov. Polanskeho Horký mesiac rozprával o temných kútoch ľudskej sexuality poeticky a s vášňou. (26.02.2012)

Mám rád tyhle "kecací" filmy, mám rád Michaela Fassbendera (pro kterého byl rok 2011 vskutku průlomový), miluju Keiru Knightley a obdivuju Vigga. Mortensena. A Dangerous Method není kupodivu tak složitý film, jak by se podle tématu mohlo zdát, (přeci jen, film o psychoanalýze by mohl být mnohem složitější, takže bychom si my, laikové, z toho moc nevzali) to je způsobeno tím, že film není zas tolik o psychoanalýze samotné, jako o vztahu mezi postavami (Freud x Jung, Jung x Spielrein) a tím u mě film vyhrál. Nevím, do jaké míry byl film autentický, nečetl jsem žádný Freudův či Jungův životopis, ale takhle nějak jsem si vždy představoval, že ti dva trávili čas. Kouřili jeden doutník za druhým a bavili se (i u oběda, kde je celá rodina) o práci. Škoda, že některé detaily byly trochu odfláknuté (postava Vincenta Cassela měla dostat trochu více prostoru) a já osobně bych se více zaměřil i na samotného Freuda. Ale to je tak jediné, co filmu můžu vytknout. 80 %. (05.08.2012)

Uplynul deň a už ani neviem, o čom to vlastne bolo, len že herci boli fajn (okrem úvodného Keirinho imitovania Jima Carreyho, to som si chcel od hanby dať na hlavu tašku z Tesca) a veľa sa v čistučkých kulisách, kostýmoch a pózach rozprávali o penisoch a fekáliách. A že to tak nejako niekam plynulo a že ten ústredný konflikt nebol ani dostatočne vyhrotený, tobôž drásavý či strhujúci. (deň predtým som si dal znovu Eastern Promises, obrovský rozdiel) (02.09.2012)

Od Cronenberga bych čekal nějakou divočinu v podobě ustřelených hlav, či aspoň explicitních sexuálních kreací a ono nic. Resp. určitá snaha o druhé zmiňované tu je, ale spíše se kolem toho jenom tak artově chodí, než aby se něco dělo. A tak nám divákům nezbývá nic jiného, než se opřít o bravurní herecké výkony, citlivou filmovou estetiku, výborné dobové kulisy a nebývale dobře uchopenou psychologii, zručně převedenou na filmové plátno. Kdy filozofické debaty a dýchánky nepůsobí nudně a komplikovaně, ale přesně naopak a dokonce mají pěkně prosím i vynikající pointy. Jen je to celé trochu studené a příliš vyumělkované. (15.12.2013)