Polnoc v Paríži

Jako všechny filmy Woodyho Allena má i Půlnoc v Paříži své nezaměnitelné kouzlo. O tom jsem se přesvědčila už u počátečního sestřihu snímků Paříže. Owen Wilson, kterému jsem nejdříve moc nevěřila, mě mile překvapil. Proplétání dnešní doby s 20. léty je fantastické a myslím, že obě doby byly vystiženy perfektně. Mám pocit, že jsem se vrátila z krásné procházky Paříží, kterou jsem v tomhle světle dosud nepoznala. Pěkné, 4*. (20.02.2012)

Nerad to dělám filmu s atmosférou tak příjemnou, že by se nedala krájet, ale našli byste v ní zajíčka azuritka. Bohužel, mě celý to panoptikum slavných jmen uměleckého světa až moc připomínalo naše cimrmanovské ať nespadneš, Křižíku, Dvořáku, už doma z Nového Yorku, doktore Holube, pojedete letos zase do Afriky a to byl Kubelíkovic kluk. Možná je to vyznání lásky Paříži, ale všichni ti literáti, malíři i mazalové, kritici i muzikanti období 20. let i secese, na můj vkus to bylo spíš zoo než živelný prostředí. Chápu, že to je to, jak se Gilovi vulgo Allenovi osobně jeví genius loci, a v závěru Gil vlastně sám říká něco ve smyslu, že vždycky hledíme k tomu minulýmu jinak, když v tom skutečně nežijeme, a že stejně se zas budou z budoucna dívat na nás, ale právě proto že je to osobní pohled, já jsem z něho celkem logicky vyřazenej. Jak jsem řekl, je to moc příjemnej film na dobrou náladu, těch pár vztahovejch narážek mezi snílkem Gilem a plochou-ehm Inez (a Adrianou) je dobrejch, ale jinak mi tam chyběl život. (04.12.2011)

Z toho, co jsem od Woodyho viděl rozhodně nejoptimističtější film, který je svým pohádkovým příběhem a tématy překvapivě univerzální. Tohle bych snad doporučil každému, komu jména jako Dalí, Hemingway nebo FS Fitzgerald alespoň něco málo říkají. Přesto bych se vrátil k tématům, které mě až překvapivě oslovily a jsou výborně zakomponovány do atraktivní podoby. Hledání vlastní cesty/identity, profesní pochyby a nepochopení okolí, únik do vlastního (fantasy) světa i ta samotná touha GIla, zapůsobit na osobnosti a motivovat je ke zlomům v jejich kariéře (proč neodejdou?)... aneb jak se vydat do minulosti a přesto zůstat tolik současní:). Vedle pochopitelně bravurních herců a vypointovaných výletů mezi malířsko-literární elitu minulého století patří rozhodně k vrcholu filmu společné scény Gila a Paula. Velmi svěží snímek se správnou dávkou optimismu. (12.10.2011)

Allen umí fantasticky inscenovat dialogové pasáže, které jsou sice náročné na zahrání a sehrání hlavních hereckých hvězd, ale když to vyjde, je to krása. Herci pro tento počin byli zvoleni vskutku brilantně a v rámci formální stylizace je celý film naprosto bez chyby. Wilsonův Gill je správně rozervaný umělec, který je chytřejší v hlavě nežli mluveným slovem, povrchní postavy jsou detailní a ikonické, stejně jako Hermes Birkin, hrající vedlejší roli a "golden age charaktery" jsou nadčasové a příjemně hřejivé, s podporou výborně padnoucí výpravy a dobové hudby. Výstup není tak katarzní jak by asi většina osazenstva chtěla, ale myslím, že si Woody tímto počinem pouze hraje a laškuje s divákem. Hlubší úmysl zde nebyl. Paříž je čarokrásná i v tomto podání. Možná lehce samoúčelné a zbytečné, ale vyprecizované a formálně grandiozní film, který je dostatečně inteligentní aby se líbil. (28.01.2013)

Tuším, že každý z nás někdy toužil žít v jiné (jednodušší, klidnější, inspirativnější, přátelštější...) době. Jen málokdo by ale tenhle psychologický fenomén dokázal přeložit do filmové řeči tak polopaticky, šarmantně a mile jako starý dobrý Woody Allen. Půlnoc v Paříži je na první pohled lehkou jednohubkou, ale nadšení Gilla Pendera - či vynikajícího Owena Willsona - v sobě skrývá něco hlubšího o čem můžete přemýšlet a debatovat ještě dlouho potom, co zmizí poslední fonty Woodyho trademarkových titulků. Update leden 2015: Opravdu jeden z nejlepších Woodyho scénářů a ten konec se povedl obzvláště pěkně. Jdu o deset navrch. 90% (06.07.2012)