Polnoc v Paríži

Mám tu hned několik poděkování. Nejprve bych rád poděkoval za změnu jízdního řádu autobusů, nově přidaný spoj o půl jedenácté večer se mi bude při návratech z kina moc hodit. Dále děkuji topičovi kina Sokol, že využil nedávné vichřice a dotáhl do kotelny kus poctivého dříví, pročež jsem mohl snad poprvé v litomyšlském miniplexu odložit svršek. Nu a konečně; děkuji slovutnému Woodymu Allenovi za další mistrovský tah. Nejprve mě příjemně naladil nádhernou skladbou, posléze uspal v domnění, že půjde o další konverzační exhibici, a poté mě nenápadně vtáhl do děje tak, že na konci jsem s Owenem i dýchal. Mistr mi opět předal hlubokou a moudrou myšlenku, vysvětlil mi, proč je většina lidí ustavičně s něčím nespokojena. Znovu mi dokázal, jak pravdivé jsou teorie, že na světě je až příliš mnoho lidí, než abychom se křečovitě chopili prvního, kdo nám překříží cestu, a nemohli už nikdy víc pátrat po té pravé duši. A především mi Woody ukázal, že nezáleží na tom, odkud přicházíme, kam jdeme nebo co máme na sobě. Vždyť Owen si vystačil s jedním jediným oblekem. Záleží na tom, jak otevřenou hlavu v daný okamžik máme a na kolik jsme přitom sami sebou. Přeji každému, ať prožije stejnou půlnoc, jako Gil. Byť by to nemělo být v Paříži... (13.12.2011)

Tak som sa pozrel na tento skvost Woodyho Allena aj keď jeho filmy moc nemám v obľube. Herecké obsadenie je perfektné (Wilson, McAdams a hlavne Cotillard), dej pútavý, humor celkom fajn, Paríž pekne nasnímaný, no aj keď som sa nenudil tak som za do toho ani moc nezapozeral. Owen Wilson mi prišiel zo začiatku ako taký truľo, ale po čase si ma získal hlavne príbeh a záplatka s Marion Cotillard. Nemôžem povedať, že by som sa nudil, no skratka mi v tom filme niečo chýbalo. Niečo čo by film zdvihlo na vyššiu úroveň. 70% - 3* (05.06.2012)

Na první pohled není film ničím objevným, ale hlavní zápletka je orginální a zajímavá, k tomu si přičtěte velmi příjemnou atmosféru 20. let, decentní humor, denní a noční Paříž a dostanete slušnou 4* podívanou. Je vtipné pozorovat postavu Wilsona, ktera způsobem vyjadřování až nápadně připomíná režiséra Allena, možná, že Woody mohl obsadit do role sám sebe. Z vedlejších postav mě pobavil Adrien Brody alias Dalí, Marion Cotillard mi zase přišla velmi přesná. Za zmínku také stojí výtečný soundtrack, navíc krátká nahrávka Belle nuit, ô nuit d'amour, kterou zbožňuju už od filmu Život je krásný, v instrumentální podobě moc potěšila. Škoda jen, že až na několik výjimek jsem představené osobnosti neznal, jinak by se mi film líbil možná ještě víc. (12.11.2011)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Woody je kouzelník. Jako milovník Paříže a obdivovatel starých časů jsem se ztratil někde mezi úvodními titulky a prvním dialogem. Ne že bych po nenápadné šeptandě zvěstující malý majstrštyk čekal něco jiného, ale snová atmosféra, sexy Marion Cotillard a Owen Wilson v image á la mladý Allen? Takhle se vyráží dech oddaným fanouškům. Manhattan má po více než třiceti letech neméně fascinujícího pokračovatele. (10.10.2011)