Pravda

Nedokážem sa povzniesť nad to, že od Clouzota čakám osobitejší a inovatívnejší prístup k dielu. Nehovorím, že príbeh je prostý, ale nevyužíva prostriedky súdnej drámy ako napätie, hoci o vražedných sklonoch Dominique (Bardot) vytvára akúsi dymovú clonu ako aj problém etickosti a morálky nerozvíja ďalej za hranicu média. Je to dobré ale nie výborné. Mzda strachu a Diabolské ženy sú výborné a nielen dobré. (04.09.2022)

Súdna dráma síce rozpráva o jednej vražde, ale zameriava sa na nosnú myšlienku hľadania pravdy. Niet pochýb, že sa stal zločin, tvorcovia predkladajú divákovi v retrospektívach celé pozadie zločinu. Prekvapením je výkon Brigitte Bardot, jej herecká kariéra bola predsa len vyplnená postavami naivných hlúpučkých žien a o herectve pri všetkej úcte nebolo reči. V tomto filme v podstate nezmizne z plátna, a pod vedením skúseného filmára Clouzota sa vypäla k skvelému výkonu. (31.01.2021)

Výborné soudní drama, příběh mladé ženy mě vtáhnul a nepustil, Brigitte Bardotová a Sami Frey tvořili krásný pár, moc jim to spolu slušeno a nádherně to mezi nimi jiskřilo, ostatně celý herecký ansámbl výtečný.. Ode mne bez připomínek, dobře vím, co umí láska a stejně tak vím, jací jsou lidé, v tomto ohledu se toho příliš nezměnilo a Clouzot za to nastavené zrcadlo zaslouží smeknutí klobouku.. (29.09.2022)

Přiznávám, že jsem ohledně soudního dramatu s tak významným názvem byl dost skeptický. Jenže ono je tohle vyprávění výborně dramaticky rozvržené, takže mě nakonec celkem strhlo. Vlastně i Brigitte Bardotová tu byla víc než jen kráska, ale vážně stvořila věrohodnou postavu, bez čehož by film vůbec nemohl fungovat. Henri-Georges Clouzot byl podle všeho perfekcionista, a tady se jeho důslednost rozhodně vyplatila (90%). (26.05.2020)

Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? (01.02.2019)