Hanna

Nejvíc se mi líbilo audiovizuální propracování, ale o tom filmy nejsou. Úvodem si mě Wright získal hned, ale prostřední část, kdy Hanna poznává skutečný svět, jako by byla v zemi Oz, se můj zájem začínal ztrácet. A stejně jako u periody i tady si mě získal až na konci, kde bojovým akcím dodávají Chemical brothers pořádný styl. Ale to je tak všechno. (05.06.2011)

Wright příjemně překvapuje po stránce akce, která si v kombinaci výtečné kamery, choreografie a energického OST (Chemical Brothers jedou!) bez problémů vytírá řitní otvor i s bayovskými plechovkami. Avšak jakmile dojde na příběh, začne Hanna odkrývat jednu slabinu za druhou, přičemž všudypřítomné příběhové vakuum bolí hlavně v prostřední třetině, kdy ústřední hrdinka poznává "normální život" a která příběh absolutně nikam neposouvá, ani ho neobohacuje. Symbolický závěr, jenž se snaží udělat z tupé béčkové rubanice "něco navíc", už je pak vyloženě k smíchu, a to nemluvím o některých vizuálních exhibicích, s nimiž by měl pan Wright už skutečně táhnout někam do videoklipu. Estetika je jedna věc, kompoziční onanie druhá. A v Hanně toho prvního naneštěstí mnoho není. A to mě holt vytáčí ještě víc, než Wrightova snaha tvářit se za každou cenu umělecky. (26.06.2011)

Kdyby Sylvester Stalone pomiloval* Tarkovského, plodem jejich lásky by byla nepochybně Hanička. Mimořádně odpudivá třináctiletá bloncka, která je schopna svými rachitickými ručičkami naporcovat celé, po zuby ozbrojené útočné komando CIA a zbytek téměř nevydržitelné stopáže strávit na road tripu po Španělsku, kde se sáhodlouze kochá výhledem z nějakého dopravního prostředku a vítr ji umělecky čechrá její prořídlou kštici. Všimnout si předem, že tuto absurdní sračku splácal pan Wright, pachatel Pokání, jenž mělo tolik blahodárný vliv na můj dávicí reflex, vyhýbám se tomu jako Jehovista transfuzi! *Výraz byl cenzurován místní klikou katolických čtenářů, kterým údajně ohrožoval mravní výchovu jejich dětí. Snad mi Bůh odpustí! . (09.06.2011)

Artový akčňák o hit girl, hledající vlastní ženskou identitu. To vše ve světě, kde zabijáci pasou ladyboye, za poskoky mají skiny v bomberu, kanadách a s kšandami dole, a všemu šéfuje ženská, která tráví u ranní zubní hygieny tolik času, co puberťák čerstvě objevivší kouzlo masturbace. Asi nikdy nepochopím, jak takový scénář mohl někdo protlačit přes šéfy studia, ale nebudu zastírat, že se mi to líbilo. Ve škatulce ‚weird‘ se letos asi nenajde moc přemožitelů. Každopádně je nad slunce jasné, že jedna škatulka je Wrightovi hodně malá. Chemická hudba super, Saoirse je vynikající herečka, ale Cate by se na ty záporné role měla vybodnout. Sovětskou agentku vyměnila za americkou, černý účes za zrzavý, ale tragédie je to nachlup stejná. 4 a ½. (23.06.2011)

[IFF 2011, Bratislava] Substrát Grimmovcov rajcovne rozvedený skrz kinetické hrátky chlapáckych šarvátok do priamočiareho, ale aj fiškálsky koordinovaného dievčenského šprintu za vlastním vykúpením. Na správnom mieste a so "zakázanými" ingredienciami počatý experiment ktorý cez pubertálneho anjela lietajúceho mimo zákony univerza približuje bežnú žánrovú sekačku k nepredstieranému umeniu a nebrzdí ho ani ono opomínané elementárne jadro, pretože vedúci projektu dobre vie ako s ním nakladať. O koho ide? O Prometea Wrighta, ktorý "Hannu" okrídľuje tým, že jej neurčuje takmer žiadne hranice a svätí ju limitne vymakanými vlohami. Racionalita je pre teraz hluchá/slepá, počujem/vidím len kreativitu a tá mi konkrétne tu úplne postačuje-je nepoškvrnená. Edgard má u mňa velikánske plus lebo ľúbí presne to, čo ja-brak, art a chemické reakcie... "So, here we go." (14.11.2011)