Hanna

Wright vzal modrou tužku a namaloval hrušku. A pod hruškou halíř - sláva, osobitý malíř..! Béčková zápletka oblečena do audiovizuálně stylového kostýmu, u kterého nebylo důležité, jestli je pohodlný, ale aby dobře vypadal a co nejvíce se lišil od ostatní konfekce. Hanna však mé srdce minula a nevím, jestli ji dám ještě někdy šanci ke druhé střele - leda že by v crossoveru střílela po té, co má na konci křestního jména ještě písmenko "h", protože hýká pro portfolio strýčka Disneyho.. A k tomu malíři - talent bezesporu má, ale příště si musí ke svému obrazu vybrat nějaké sofistikovanější téma, než je hruška.. (14.05.2012)

Audiovizuální puntičkář Joe „nahoru dolů“ Wright přihodil přírůstek do rodiny hrdinek-zabijáků a pořádně pod ním zatopil. I když je zápletka poměrně chatrná, Wright na plátno dostal takové zvláštní kouzlo. Hannu totiž nejprve sledujeme během jejího nelehkého dospívání, kdy na ní otec několikrát nečekaně vyskočí s bouchačkou v ruce, nikoliv proto, aby jí ustřelil hlavu, ale aby ji zocelil k tomu, co ji čeká. To už je ale nevinná dívka rázem v divoké civilizaci, kterou předtím nepoznala, kope dotěrné zabijáky, poznává úskalí dospívání a u toho všeho proudí elektronická hudba. Wright prostě exhibuje, ne každému to sedne, zvlášť, když střídá situace s obrovskou rychlostí. Technicky je opět výtečný, režijně taky. Herecky pak vyčnívá zejména čím dál tím víc zajímavější Saoirse Ronan, Cate naopak role agentek moc nejdou. Mainstreamová tajenka bez většího překvapení... ale luštění jsem si i tak na slabší čtyři hvězdy užil!! (08.09.2011)

Po "Sucker Punch" přichází další akčňák pro holky, tentokrát jakási Twilight-bondovka. Vyprávění si neláme hlavu s logikou či promyšlenými motivacemi, protože se maximálně zaměřuje na impresivnost. Skáče tedy volně mezi prostředími a vyzdvihuje jejich primární sílu vyvolat okouzlení exotičností a estetičností. Zatímco Zack Snyder sází na opulentní vizualitu přejatou z komiksů a videoher, Wright bravurně komponuje fantastické sekvence čistě za pomoci souznění střihu a kamery s výpravou zdánlivě realistické scény. Jestliže chlapácké akčňáky prezentují akci s důrazem na energii a efektivitu úkonů, takže se maximálně soustředí na tělo či objekty v akci, Wright v "Hanně" příznačně cílovému publiku akci snímá především s důrazem na prostředí a pojímá ji nikoli jako boj, nýbrž tanec (viz clubově pojatá sekvence útěku z tajné základny či skvostně komponovaná sekvence na skladišti nákladních kontejnerů; v souladu s tanečním pojetím je většina akce snímaná v dlouhých kamerových jízdách, které dají vyniknout všem piruetám). Zcela adekvátně zde nenajdeme žádné akční moneyshoty, ale naopak se do paměti vryje až dotykově intimní sekvence dvou dívek ve stanu. Klučičí "Přísně tajné prázdniny" či "Agent Cody Banks" operují se záchranou světa či alespoň bezpečností národa, ale "Hanna" místo žánrových fantazií o jednotlivci vztahujícím se ke globální hrozbě prostě jen ukazuje cestu jedné dívky k samostatnosti - zatímco mužské akční snímky lze graficky zaznamenat jako síť trajektorií akce směřujících od středu/hrdiny ven, v ženských příbězích vede veškerá akce do středu/nitra. Podobně adekvátní je také sklouzávání do campu, který coby projev afektovanosti k holčičím snímkům prostě patří (v tomto ohledu je jedním z geniálních prvků filmu volba záporáků - gay, übermacho skini a mateřská figura). (02.07.2011)

Sometimes Children Are Bad People Too! Wright se nečekaně vytasil s (filmovou) definicí kruhem. I přes to je ale Hanna podívanou ďábelsky dokonalou v detailech a tam, kde už obraz nestačí přichází ke slovu kombinace zvuků s dechberoucími tóny vyjadřující pocity Chemických brášků. Pudové, chladnokrevné, dravé a syrové do morku kostí, ale jelikož Hanna pokaždé mine srdeční sval, těžko jí lze milovat, byť si nějaký ten obdiv s odstupem času zaslouží. Započaté a ukončené v dokonalém kruhu, který však nenabízí žádný smířlivý konec s neskutečně zajímavou hrdinkou, jejíž loutkovodič selhává při dokreslování jejího nitra. Hanna! (05.06.2011)

[IFF 2011, Bratislava] Substrát Grimmovcov rajcovne rozvedený skrz kinetické hrátky chlapáckych šarvátok do priamočiareho, ale aj fiškálsky koordinovaného dievčenského šprintu za vlastním vykúpením. Na správnom mieste a so "zakázanými" ingredienciami počatý experiment ktorý cez pubertálneho anjela lietajúceho mimo zákony univerza približuje bežnú žánrovú sekačku k nepredstieranému umeniu a nebrzdí ho ani ono opomínané elementárne jadro, pretože vedúci projektu dobre vie ako s ním nakladať. O koho ide? O Prometea Wrighta, ktorý "Hannu" okrídľuje tým, že jej neurčuje takmer žiadne hranice a svätí ju limitne vymakanými vlohami. Racionalita je pre teraz hluchá/slepá, počujem/vidím len kreativitu a tá mi konkrétne tu úplne postačuje-je nepoškvrnená. Edgard má u mňa velikánske plus lebo ľúbí presne to, čo ja-brak, art a chemické reakcie... "So, here we go." (14.11.2011)