Detičky

K vytvoření zajímavého dokumentu bohužel nestačí pouhé přesvědčení, že malé děti jsou v každé situaci roztomilé. Jednak to není pravda, jednak by to nestačilo ani kdyby to pravda byla. Monotónnost přecházející občas až v nudu sice částečně zachraňují vstupy domácích zvířat, ale ani ty nestačí na víc než slabší průměr. -------- V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 2009. (05.07.2012)

Mimina jsou neskutečně fascinující ''projekt'' s přímo geniálním soundtrackem, úchvatnými scénickými (potažmo režijními) vyhrávkami a alespoň mně rozhodně dokázaly, že díky tomu opravdu dokážu zaujatě skoro hodinu a půl sledovat žvatlající plazící se mrňata. I když mému ryze středoevropskému já trhalo srdce koukat -SPOILER- jak se miminko láduje štěrkem a hlínou, jak ho málem ušlapou krávy či uklove kohout nebo jak mu maminka ''stříhá'' vlásky nožem. Ale jak říkám, fascinující :) (01.12.2010)

Nádherný dokumentární film ve kterém neuslyšíte ani slůvko, protože hlavními herci jsou čtyři miminka z různých koutů světa. Dokument zachycuje každodenní strasti těchto malých hrdinů, kteří velmi pobavili svými kousky. Nejvíce mě asi pobavili africké děti. Byl jsem opravdu nadšený z tohoto dokumentu, protože jsem snad nikdy nezažil abych se doslova "válel smíchy" u němého dokumentárního filmu. (30.12.2012)

Po tomto dokumentu jsem schopná připustit, že mimina mohou být docela roztomilá, což je u mě co říct. Dokument ve stylu Megacities, mapující život v několika rozdílných částí světa, je v tomto případě zaměřen na 4 prcky od narození až po jejich první krůčky. Na jedné straně sterilní čistota, přístroje, skupinová sezení, pomůcky, hračky, ... a na druhé straně žádná hygiena, hlína, tráva, písek, absence plen, místo hraček kameny a domácí zvířata. Sledujeme vývoj v diametrálně odlišných podmínkách s úplně jinými přístupy. Přesto mi přijde, že děcka se vyvíjejí v podstatě stejně a jejich chování a různé reakce se od sebe vůbec neliší. Na druhou stranu mi přijde, že přílišná sterilita a úzkostlivý dozor jsou občas docela na škodu, zvlášť, když vidíme, že se někde toto tolik "neřeší" a vývoj dítěte probíhá naprosto normálně. (05.09.2010)

Když člověk vidí, jak malý Mongol místo dudáka cumlá kus špeku z čerstvě zabitého poníka a pak zcela bez skrupulí pomočí koberce, které jsou v jurtě jeho rodičů něco jako u nás servis po babičce a všichni z toho mají radost, i když v tom pak sami spí, anebo malého ovambského válečníka z Namibie, který ve svých šesti měsících, kdy už dokáže všude lozit, válí se psy v louži, z které se pak, zcela žíznivý z této kratochvíle, mocně napije, tak ví, že vidí něco velmi unikátního. Takový divák pak zjistí, že tahle mimina se mají docela fajn. A když vydrží déle, uvidí pak záběry na normální evropské mimino, jak leží zabalené v dupačkách od Diora v ohrádce, ke které je připevněna celá škála hudebních hraček od FisherPrice, a řve jako svině při pohledu na jateční pistoli. A vidí, že to má z toho, jak jej jeho emancipovaná matka vláčí po doktorech a různých seancích, kde se setkává s podobně založenými matkami od Diora a dlouze spolu na hřadě diskutují. Pak se záběr vrací k Ovambům v Namibii. Matka cosi malému dítěti vykusuje či ústy lape poletující mouchy, aby snad to děcko neotravovaly, a přitom jsou, matka i dítě, velmi klidní a spokojení a těší se dobrému zdraví. Dokument tak přináší jednu velkou otázku, kterou nenápadně rozvíjí na kontrastních záběrech těch nejmenších lidí z celého světa. Ta otázka je ale poměrně nepříjemná. Mají se děti z primitivních kmenů v civilizaci nedotčených koutech Země lépe, než naše děti? (02.01.2013)