Iná žena

Tak trochu Allenovy Lesní jahody, aspoň mně je to dost připomínalo... A musím říct, že se Jiná žena povedla, jen Victor Sjöström byl krapet lepším Isakem Borgem, než Gena Rowlands Marion Postovou. Hlavní rozdíl však vidím v tom, že Jiné ženě chyběla určitá laskavost Lesních jahod. Přesto výbornej film... (07.05.2007)

Woody Allen opět drnká na vážnou strunu a humor nechal humorem... Tentokrát ovšem (alespoň z mého pohledu) drnká mnohem přístupněji a přívětivěji než v chladných a nezáživných Interiérech. Je to určitě také zásluha fantastické Geny Rowlands v hlavní roli. Velmi citlivá podívaná s krásnou hudbou (jak také jinak). (09.04.2014)

Je to sice zvláštní, ale ryzí psychologická dramata Woodyho Allena mě oslovují snad ještě více, než jeho komediálně laděnější příběhy. Dle mého názoru se zde plně ukazuje jeho virtuózní schopnost hloubkově prokreslit nitro svých postav a nechat je projít reálnými životními strastmi a přenést jejich prožitek plnohodnotně na diváky. Konkrétně film Jiná Žena stojí na výtečném nápadu (vyrovnanou ženu rozhodí naslouchání cizích psychoterapií a donutí jí bilancovat vlastní život) a má pár hodně vydařených scén, ať již dialogových (narušená svatební party, setkání a následný konflikt s dávnou přítelkyní) nebo z hlediska filmařiny (zfilmování a prolínání vzpomínek). (07.11.2013)

Woody Allen mě nepřestává fascinovat, seznamovat se s jeho neobyčejně pestrou filmografií ve mně pokaždé vyvolává úžas z nezměrné hloubky jeho talentu. Nikdo druhý takový už není, aby nasekal tolik filmů jak Baťa cvičky, a přitom si udržel téměř pokaždé tak vysokou laťku - a zrovna v tomto případě jsem měl neodbytný pocit, že to je zcela mistrovský film, podobně jako třeba o 10 let starší Interiéry. Dokonalé obsazení a herecké výkony, nádherná kamera, a především umělecká výpověď o našem světě, nad kterou by se dalo dlouho hloubat, a ideálně na ni i umělecky reagovat. Není to rozhodně film pro každého, ale o to radši jsem, že jsem si k němu konečně našel cestu. Myslím, že se ze mě pomalu stává Allenův oddaný obdivovatel - pokud jím nejsem už dávno. (23.03.2021)

Tíživé a osobní... U Allena se ovšem těžko dají směšovat oba tyto jevy samovolně a byť znějí osudově až běda, jsou vlastně velmi prosté. Tíživé jsou většinou Bergmanem načichlé (zde dvorní mistrův kameraman Stan Nykvist) příběhy na neosobním místě, kde se iluze vytrácí při melancholickém bloumání nespokojených osob. Je tu jeden podstatný rozdíl, zatímco z Bergmanových postav mám většinou pocit potlačovaných emocí, co pouze čekají na výbuch, u Allena se nic neskrývá, protagonisté jsou zkrátka unavení a tak ani na maskování ve společností nemají moc sil. Potud tíživost, s osobním vkladem je jiná práce. Osobní jsou podle mě také filmy, kde se WA vysmívá světu, pouze u depresivněji laděných se možná zdá být otevřenější (dle mého klam, niternost přece nesouvisí s depresí). Takže v zásadě typický Allen, jen humor vynechal... Film nenudí, ale fanoušci klasik asi budou děkovat za vstřícnou stopáž. Vše je daleko pozvolnější, s umírněným hudebním doprovodem a minimálním glosováním typicky allenovských situací. Ona „jiná žena“ mi pak připadá jako osoba u Allena typická, co si v jeho filmografii zasloužila vlastní spin-off, protože její chování a postavení je mi moc povědomé. Bylo poučné v jejím deníkovém vyprávění procházet a hledat příčiny všech těch skleslých obličejů (zásadní se mi jeví slovo sebeklam → užité opakovaně, vztahuje se k přehnaným očekáváním v životě a následné kocovině). Nejsem milovník duchovnem prostoupených postav, což symbolizuje Mia Farrow. Naopak se mi zamlouval flashback á la popis fotografie. Vzpomínky jsou v pohybu (víří v nás), i když jen na fotce... Těch nápadů by se našlo víc. Jen mě mrzí, že v tomto období Allen vnímal cokoliv pozitivního vlastně jen, pokud se vrátil do minulosti, třeba éry rádia.... (01.02.2012)