Obsahy(1)
Dokumentární film natočený v průběhu eskalace bojů v Demokratické republice Kongo v listopadu 2008 ukazuje dramatické příběhy tamních žen a dětí. Přes deset let se východní Kongo ocitá uprostřed válečného běsnění. Několik generací nezná nic než válku a násilí. Příčinou neštěstí země je paradoxně její bohatství - zejména zásoby coltanu, nerostu, bez něhož se dnes neobejde žádný mobilní telefon ani notebook. Jde o obrovský byznys, do něhož je zapojena i řada mezinárodních společností. Coltanový byznys roztáčí v Kongu spirálu smrti, z níž není úniku. Výsledkem jsou statisíce znásilněných žen a dětí, znásilnění se v pralesích východního Konga stalo masovou zbraní. Snímek popisuje cestu dvou českých novinářek - Lenky Klicperové a Olgy Šilhové, které se vydaly do zapadlých vesnic oblasti Bunyakiri, kterou ovládají Hutuové. Ti, kteří před 15 lety utopili v krvi sousední Rwandu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (34)
Během vyprávění mi tekly slzy po tvářích. Bezprostředně po shlédnutí jsem hrozně chtěla něco říct, ale došly mi slova... Vždycky jsem jen zakroutila hlavou a nadechla se ... a pak ... zase vydechla. Hodnotit? Jak? A proč? Pokud u mého hodnocení tohoto snímku vidíte 5 hvězdiček, není to za kameru, není to za režii, je to jen za to, že tento dokument vznikl! Člověk zapomíná na zlo, když ho nemá před očima... Znám spoustu lidí, kteří by okamžitě přepnuli program, aby se nemuseli na tato svědectví dívat. Nevím, jestli k něčemu je, když jsem se na ně podívala já. Minimálně si víc vážím toho, kde žiji a připomněla jsem si, že je naprostá většina našich problémů malicherná a zbytečná... ()
Silný námět, zpracování pokulhává. „Před našima očima znásilnili naše ženy. I moje žena byla znásilněna. Viděl jsem, co se ji stalo, a proto s ní žít nemůžu...už jsem si našel druhou ženu a ta první se o sebe musí postarat sama. Kdyby se to stalo moji dceři, vyhnal bych ji taky. Nemohl bych za ní dostat zaplaceno od budoucího manžela. Znásilněná žena je pro mě nepotřebná.“…“Je mi znásilněných žen líto, ale co můžu dělat? Lidé by si mysleli, že nejsem muž, kdybych si u sebe nechal svou ženu, když byla znásilněná. Lidé by si na mě ukazovali, že Willbeho žena spala s jinými muži. Je tady jasně dáno Biblí, žena má spát jen s jedním mužem. Že si svůj úděl nevybrala? To nikoho nezajímá. Nikoho nezajímá, že se nenechala dobrovolně znásilnit...je to rozbitá věc(!!!), kterou nikdo nechce a která musí z vesnice pryč.“ Dokument má zásluhu už jen proto, že mluví o věcech, které "vyspělý svět" řešit nechce a zavírá oči před problémy, ale příště více profesionality. ()
Možná si někdo řekne (a pár takových znám), že mentalita afrických černochů je jinde než menalita evropanů...chtěla bych nastínit myšlenku, která se mi (v té souvislosti) projikovala do mysli během celého dokumentu (BERTE PŘI TOM PROSÍM V POTAZ, ŽE SE MĚ TENTO DOKUMENT HLUBOCE DOTKL A ŽE JSEM HO PROŽÍVALA OPRAVDU SILNĚ A EMOTIVNĚ) - tak asi takhle nějak podobně si Američané v druhé světové válce četli v novinách o tom, jak tady v Evropě nacisti dělají něco jako plynování Židů v koncentračních táborech....kolik z nich si po přečtení něčeho takového řeklo, to je blbost, takhle to určitě není, nebo jo to holt k válce patří, nebo určitě to není tak žhavé, jak to vypadá apod. Jsme stejní jako oni...Koukneme se na dokument v televizi, zaslzíme, uvěříme a vypneme...Svět nejde dopředu, svět se točí ve spirále a já mám takový zvláštní smutný pocit, že nejsme dvakrát lepší než ti, co ony hrůznosti těm africkým ženám páchají - my se na to koukáme a říkáme si u toho - no jo, ale co my s tím?? Já si to říkám taky... ()
Nesmírně cenná výpovědní hodnota - zdrcující je, že tam jsou naprosto všichni chlapi bez jakýchkoliv citů (znásilňovači i oficiální manželé), což nemůže být dáno lidskou přirozeností, ale jedině normami a zvyklostmi, které jsou tam nastaveny. Nevěřím, že to někdo může změnit - musela by se změnit celá společnost. Pět hvězd Lence Klicperové a dalším holkám za odvahu se tam vydat. Ostatní parametry jsou (filmařsky) nehodnotitelné, a v tomto případě nejsou ani důležité. ()
Netušil jsem, že cena života v Kongu je až tak hluboko za výnosným byznysem. Postoj tvůrců a jeho soucítění jsou v dokumentaristickém snímku jasné. O čemž svědčí i snaha natočit tragiku novodobé historie Konga bez příkras. Snímek se soustřeďuje především na těžký úděl žen a utrpení dětí. Při sledovaní filmu Slzy Konga, jsem si uvědomil kdesi na začátku filmu, že se dívám do očí skutečným obětem, v nichž je strach a bolest, kteří hledí do kamery skoro bez naděje, že se něco u nich k lepšímu změní. Jak vidět, je stále mnoho míst, které ilustrují neuvěřitelné hrůzy lidstva. Autorům filmu patří můj velký obdiv za to, že našli odvahu natočit a obnažit sdělnou filmovou formou strašné věci, které se zadírají pod kůži. Přimělo mne to přemýšlet, jak je vůbec možné, že se to děje, a že není, kdo by pomohl. Co říci na závěr? V čem je hlavní smysl tohoto snímku, který není spekulativní či nevěrohodný. Především v tom, že je nápomocen řadou informací a svědeckých faktů, který dává diváku jedinečnou představivost o skutečném dění v Kongu. ()
Galéria (4)
Fotka © Česká televize
Reklama