Profesionálna manželka

Scénář podle divadelní hry je celkem povrchní schématický, ale myslím že o to tu nejde. Hledání uměleckého dramatu v tomto komediálně laděném filmu by bylo chybou odvádějící pozornost od skutečného vyznění snímku. Vizuálně čerpá s filmových postupů cinéma du look, ideově se vrací do druhé poloviny 70. let s náznakem lehké nostalgie. Podobně jako u 8 žen je to mix filmu a divadelní hry ne tak brilantní ani výrazný, ale výsledný pocit není nepodobný.____Těžko uchopitelná jemná filmová Ozónovská magie, tvořená retro kouzlem a scénickou atmosférou se nebude líbit každému – Profesionální manželka zkrátka není pro amatéry. 90% (26.08.2019)

Tato komedie není komedií, herci se trapně potácí před kamerou a zoufale se snaží alespoň něco hrát. Ale kde nic není... Vše se tupě škobrtá až k samému diváky toužebně očekávanému konci. Dav skanduje: "Máma, máma, máma." A to stále ještě nenastala největší krize tohoto Ozonova dílka. Deneuve se chápe mikrofonu a začíná pět. Ozon se postupně propracoval ke svému vrcholu zoufalství, z dříve zajímavých sond do ženských duší se přehoupl k sondám do tuposti scénáře. (23.12.2012)

Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím Francoise Ozona na vlastní oči více než jednou. O to větší mám radost, že zavítal pozdravit diváky i na představení, které nebylo sur l´invitation. V mém osobním žebříčku opět stoupnul, kreativní a aktivní je jako Woody Allen, v roce 2010 dokonce stihnul filmy dva a potvrdil svoji nepsanou zásadou, že se jedná pokaždé o absolutně jiné téma, jiné prostředí, jiné herce. Po komorním příběhu o těhotenství bývalé narkomanky přichází retro komedie ze sedmdesátých let s naprosto famozním obsazením - tradičně ozonovsky vynikající ženská postava - Catherine Deneuve, nicméně v tomto snímku jsou vynikající i mužští herci, kteří dostanou dostatečný prostor - nepřekonatelný F.Luchini se svojí nádhernou francouzštinou v nezvyklé roli padoucha, komunista Dépardieu a vzorný syn Rénier. Potěšila rovněž minirole S.Lopez a jeho úchvatná španělská francouzština. Pro doplnění - velká herečka malých rolí Karin Viard taktéž nezklamala. A také tradičně ozonovsky vytříbeně vybraná hudba. Už nyní se těším, s čím novým další velký Francois francouzského filmu přijde... (27.11.2010)

Film o zralém umění některých vzácných žen nenápadně trpělivě spojovat, pečovat a přitom si nezadat, nenechat ze sebe udělat oběť odstavenou na vedlejší kolej, nenechat sebe, rodinu ani široké okolí připravit o své všem prospěšné kultivované ženské talenty, role a smysluplnost, o svou ženskou lásku, tvořivost, soucit a podporu, a zároveň při tom dobývání si místa na slunci nikomu neublížit - v tom je zde bytostný rozdíl mezi matkou a dcerou ve všech ohledech - zatímco dcera ve své nejistotě matku, k níž vzhlíží, několikrát potopí, a neumí nesobecky a prospěšně myslet zároveň na sebe i na druhé, na společnost, matka má dost pochopení a lásky nejen pro to všechno, ale i pro ni, a najde v sobě dost energie a schopností zorganizovat a přetočit svůj další život tak, aby tím vnesla harmonizující klid, bezpečí a inspiraci i do dceřina a manželova (jakož i milencova) dalšího života, byť nikomu z nich nedovolí, aby ji svými malomyslnými nároky vehnali do svých ustrašených sobeckých mantinelů a představ. A navíc příběh zůstává otevřený naději, že se zahanbeni a přitahováni jejím velkorysým příkladem dcera, manžel i bývalý milenec stanou lepšími a prospěšnějšími lidmi, byť v rámci svých limitů. *** Film vnímám jako Ozonovu poctu tomuto dnes vzácnému typu schopných velkorysých žen a pravé podstatě feminismu, který nespočívá v tom, aby žena soutěživě a destruktivně dokazovala v mužské hře, že zvládne zastávat mužské vedoucí role a pozice stejně dobře jako muži, ale že z nich dokáže udělat výsostně ženské role a pozice ku mnohem většímu prospěchu všech. **** Ozonův jemný - stejně poctivý jako ironický - smysl pro až divadelní inscenaci, kulisy, kostýmy, přepínání mezi precizně vybudovanými, křiklavě odlišnými jevištními scénami z různých sociálních prostředí (honosné rodinné sídlo-zahrada, chvílemi až Tatiho sarkastické a komické pohledy na výrobu a technologický rozvoj evokující továrna, dělnická ulice, schůzovní místnost odborů, byt levicového poslance, noční podnik, romantický les) činí z filmu velice bohatou a důvtip i smysl pro významy dotvářející estetično vrcholně uspokojující podívanou (už jen detaily jako do plyše oblečený telefon, vzory a barvy Suzanniných šatů ladící tu s čalouněním židle, tu s osobním automobilem, tu s reliéfem dveří, vždy nezbytný rafinovaný soulad mezi oblečením matky a syna etc.), stejně jako volba hlavních představitelů (Denevue a Depardieu), které spojuje kouzlo vpravdě magické (těžko zapomenutelná taneční scéna),ukotvuje film i v intimní rovině hlouběji, než je u francouzských komedií zvykem, a nenápadně, ale nezbytně tak přesahuje do sféry psychologických a sociálních dramat s kritickým nádechem, která je Ozonovým nejvlastnějším domovem. *~ (22.11.2020)

Já jsem se bavila. Francois Ozon je liška podšitá, rozhodně co se týče žen a kopulujících králíčků. Svou satiru na téma ženy v domácnosti tentokrát zahalil do příjemného retro hávu, přidal herce s velkým H a jedno cameo Sergiho Lopeze. Možná by neuškodila o malinko kratší stopáž, ale mně o několik minut delší pohled na Catherine Deneuve v teplákovce vadit nikdy nebude. (12.08.2011)