Anonym
Anonymous
Anonymus
Réžia:
Roland EmmerichScenár:
John OrloffKamera:
Anna FoersterHrajú:
Vanessa Redgrave, Rhys Ifans, Joely Richardson, David Thewlis, Paula Schramm, Robert Emms, Edward Hogg, Rafe Spall, Jamie Campbell Bower, Xavier Samuel (viac)VOD (2)
Obsahy(2)
Príbeh je zasadený do búrlivých udalostí doby plnej politických škandálov, intríg a zakázaných milostných pletiek na kráľovskom dvore, ale aj zákerných plánov hamižných šľachticov túžiacich po anglickom tróne. Jedna teória hovorí, že to bol šľachtic Edward De Vere, gróf z Oxfordu, ktorý bol skutočným autorom skvelých divadelných hier, ktoré si privlastnil pologramotný a nevzdelaný divadelník Will Shakespeare (Rafe Spall). Edward De Vere musel celý život bojovať proti tabu, ktoré šľachticom zakazovalo písať literárne diela, proti manželke, ktorá bola nespokojná, že z toho nie sú žiadne peniaze, a tiež proti kráľovniným poradcom. (TV Markíza)
(viac)Videá (2)
Recenzie (393)
Nakoniec tam tú štvrtú predsa len vpálim. Bavilo ma to. Nie tým spôsobom, akým by mal "historický konšpiračný thriller" baviť, ale tým, ako je to celé vymyslené, skonštruované a vystavané. Scenár je rozhodne najsilnejšou stránkou filmu. Áno, zo začiatku je spletenec vzťahov komplikovaný, ale už zhruba v polovici sa krásne rozpletie a zvyšok už je dokonale prehľadný. Takisto prechody medzi časovými rovinami sú urobené zručne a čo i len trochu pozorný divák sa v nich nemá problém orientovať. Výprava, kostýmy a celkovo vizuál bez chyby - výborná práca so svetlom. Herci na čele s Ifansom nadpriemerní, ale... a máme tu jediné, no zásadné ale. Herci by potrebovali vedenie režiséra, ktorí by z nich vyžmýkal skutočné emócie. V tomto smere Emmerich zlyháva. Jeho réžia je rutinná, strojová, nevie sa dostať hlbšie pod povrch. Škoda. V podaní lepšieho režiséra by to bola úplná pecka. 7/10 ()
Skoro by se dalo říct, že tenhle film se dá brát dvěma způsoby. Buď na to budeš pohlížet jako na historickou filmovou povídku (na román to ani zdaleka nemá), a tudíž to vlastně předem odsoudíš; nebo na to budeš nahlížet jako na Emmerichův pokus překonat nejen sám sebe, ale vlastně i současné trendy ve filmový tvorbě. Pokud bych to měl brát historicky, pak jasně, film má řadu historických nepřesností, ale kupodivu si dává záležet na několika detailech, a tak tudíž budeš-li se učit o královně Alžbětě, s klidem zkopíruj essexský povstání z roku 1601, protože takhle to skutečně bylo. S klidem zkopíruj věky jednotlivých postav. Už trochu drhnou ta konspirační kouzla, že de Vere je Alžbětiným synem (to samozřejmě není pravda - nejspíš), a i to, že de Vere je vlastně Shakespeare. De Vere byl v kurzu před sto lety, kdy se o autorství Shakespeara debatovalo, ale dneska jsou jiný a historicky akurátnější teorie. Zjistil jsem si, že určitý divadelní techniky taky nejsou historicky akurátní, ale co už, normální člověk na to nepřijde. Pokud však film vezmu druhým způsobem, vzniká mi příjemně nepodbízivá historická freska s krásně propracovaným světem a příjemně inteligentním způsobem vyprávění, které rozhodně není nepřehledný. Výtečné jsou herecké výkony (určitě Rhys Ifans), skvělá je výprava a výborné jsou (po právu na plešouna nominované) kostýmy. A jak říkám, Emmerich tentokrát překonal opravdu sama sebe, kdy nenatočil žádnou komerční věc, a prokázal, že má nejen vkus, ale i schopnosti s klidem zrežírovat něco, co od něj nikdo nečeká. Já jen doufám, že se tímhle směrem vydá i dál, v týhle podobě je mi tak sympatickej, až se i divím, že mu nedávám pětici hvězd. [BR] ()
Emmerichův Anonym rozhodně nepatří k filmům, které se snaží působit přehnaně intelektuálně ani nevykřikuje do světa, že by si snad zasloužil nějakého toho Oscara. Což je velmi příjemné zjištění oproti všem těm alžbětínským filmům. Anonym si totiž vůbec na nic nehraje a pouze se snaží pobavit a hlavně zaujmout klasického diváka a to myslím jako kompliment. Film nemá jediného hluchého místa a u mnoha scén jsem pocítila příjemné mrazení v zádech (což mohla způsobit klimatizace v sále, ale já to ráda připíšu Emmerichovi). Herci jsou samá britská kvalita. Hlavně výkon Rhyse Ifanse mě nadzvedl ze sedadla. Tohle, že je ten magor v potápěčských brýlích z Notting Hillu? Ať už "Shakespearova" mistrovská díla napsal kdokoliv, Emmerichovi jsem dvě hodiny bez problémů věřila jeho příběh a kdo ví, třeba má nakonec pravdu. 4* a kvůli místnímu nepochopitelně nízkému hodnocení zvedám na 5*, protože si je ten film zkrátka zaslouží. ()
Hádejte. Co je největším problém tohoto filmu? Ano, je jím Roland Emmerich. Problém ani ne tak v jeho schopnostech, jako spíše v očekávání. Položme si další otázku. Co se nám vybaví při vyslovení jeho jména? Patetické? Pompézní? Země v ohrožení? Emzáci? Výbuchy? A teď tento člověk natočí něco, co má být kostýmním dramatem. Vyvolává to stejné pocity, jako kdyby Zdeněk Troška oznámil, že natáčí Marii Stuartovnu. Hrůzná představa, není-liž pravda? Navíc látka přímo volá po uměleckém zpracování, obstál řemeslník Emmerich? Ano i ne. Po technické stránce filmu nelze nic vytknout, kostýmy pěkné, jako celá výprava, herci odvádějí co mají, hudba uspokojivá i nějaká ta akce by se našla. Horší je to po umělecké stránce, mnoha lidem zřejmě bude vadit prolínání několika časových rovin, osobně jsem s nimi problém neměl, ale nějaké výraznější časové kotvy, by rozhodně nebyli na škodu (důležité je sledovat barvu Cecilova vousu). Možná měl Emmerich udělat stejnou fintu, o které vypráví film, nechat celé dílo podepsat někým jiným, pokud možno uznávaným artovým umělcem, možná by byly recenze příznivější. Takže, poučení pro příště. ()
Galéria (82)
Zaujímavosti (8)
- Scénář byl Johnem Orloffem sepsán v roce 1998, kdy se v kinech objevil obdobně inspirovaný film Zamilovaný Shakespeare (1998). Projekt byl pozastaven a opětovně oživen až v roce 2005, kdy zájem o něj projevil Roland Emmerich. Ten se k vlastní režii dostal po sérii úprav až v roce 2010. (Conspi)
- Jedná se o první celovečerní film natočený kamerou Arri ALEXA HD digital. (Aurum)
- Joely Richardson, která ve filmu hraje mladou královnu Alžbětu, hrála dříve Kateřinu Parrovou v seriálu Tudorovci (od r. 2007), tedy poslední ženu Jindřicha VIII., otce Alžběty I. (vanityfair)
Súvisiace novinky
Roland Emmerich zničí Měsíc
Režisér Roland Emmerich (Den nezávislosti, 2012) má pověst tvůrce, který rád ničí věci. Města, planety, kariéru Williama Shakespeara – ve jménu zábavy to zničí všechno. Jeho nový velkofilm Moonfall… (viac)
Emmerich zničí Bílý dům... zase
Studio Sony/Columbia minulý týden utratilo 3 milióny dolarů za scénář akčního thrilleru White House Down od Jamese Vanderbilta (Zodiac, Amazing Spider-Man). Je to nejvyšší suma, jaká byla letos v… (viac)
Oscar 2012 - výsledky
84. udělování zlatých sošek, ke kterým se po letech vrátil Billy Crystal jako průvodce, bylo ve znamení tradice. Jedna z nejočekávanějších a nejsledovanějších televizních show roku se vrátila ke svým… (viac)
Oscarové nominace 2012
84. udělování výročních cen Americké filmové akademie se blíží. Ať už se vám to líbí nebo ne, pořád jde o nejsledovanější a z jistého pohledu i nejprestižnější filmové ceny na planetě. Takže, kdo se… (viac)
Hlavní téma Anonymousu není Shakespeare, ale spíš odvěký vztah politiky a umění, který film velmi zajímavě a hlavně důsledně vykresluje. Vlastně je možné si nakreslit úsečku, na jejíž jeden kraj umístíme umění a na kraj druhý politiku, a všechny klíčové postavy z filmu na ni umístit a úsečku jimi rovnoměrně zaplnit: k ryzímu umění patří herec vydávající se za Shakespeara, který postaví divadlo Globe, shání rekvizity, vede herce a sám je hercem celou duší od hlavy až k patě. Jinak je ale šupáckým, pologramotným opilcem, který o politiku nejeví zájem a zajímají ho jen peníze. Dál od něj spadá přece jen satiričtější dramatik Ben Jonson, který ovšem také myslí hlavně na umění a tvrdí, že jeho hry s politikou nemají nic společného, jsou to jen prosté komedie. Někde mezi umění a politiku se řadí ti, kteří se snaží to druhé zničit, jak je zjevné ze dvou hlavních postav filmu, Roberta Cecila nesnášejícího divadlo a Edwarda de Vere rebelujícího proti vládě. Blíže politice má dramatik Christopher Marlowe, známý prospěchář a udavač, který i v reálu vykonával občasné služby pro vládu jako špion. A do ryzí politiky náleží třeba stuartovec Jakub I. nebo královna Alžběta I. Vidíme jasné a pravidelné pokrytí celé úsečky. Podle stejného klíče lze do takových pěti skupin rozdělit i většinu filmových tvůrců: první točí ryzí lartpourlart, čistě umění pro umění, experimentují třeba s médiem. Druzí se rekrutují z filmových kritiků a netočí umění pro umění, jako spíš umění o umění, k čemuž mají coby o umění píšící kritici logické předpoklady, dali by se sem zařadit třeba francouzští tvůrci kolem časopisu Cahiers du Cinéma inspirující se americkou tvorbou. Třetí skupina vystupuje angažovaně a burcuje, ať už z politických pozic proti umění jako Robert Cecil nebo z uměleckých pozic proti politice jako jeho sok Edward. Tuhle pozici podle všeho hájí i Emmerich, který tu vlastně básní o tom, jak je každé umění politické a pero mocnější než meč. Jenže ono je možné být ještě razantnější a jít mnohem dále, jak je zřejmé že čtvrté skupiny, která to s politikou táhne a slouží jí, což dokládají dva asi nejznámější příklady z dějin kinematografie, Riefenstahlová propagující nacismus a přesvědčený marxista Ejzenštejn. Vrchol pak představuje pátá skupina tvůrců, kteří jsou ryze a stoprocentně političtí, podobně jako je první skupina ryze umělecká (stejně se k sobě má druhá a čtvrtá skupina, jedna koketuje s uměním, druhá s politikou). Patří sem Václav Havel, jehož nejdůležitějším dramatickým dílem a divácky nejvděčnější absurdní fraškou bylo proslulé „humanitární bombardování“ Srbska. A patří sem i Usáma bin Ládin, známý fanoušek americké kultury, který své plány z 9/11 ukradl z amerických blockbusterů, jimiž jako by se ve svých apokalyptických intrikách přímo inspiroval. Jen těžko lze popřít, že se tehdy Usáma bin Ládin ukázal jako mimořádný a velmi talentovaný hollywoodský scénárista. Je-li tedy Emmerich přesvědčen o tom, jak dává ve filmu najevo dvěmi takřka identickými výroky, že „pero je mocnější než meč“ a že „každé umění je politické, jinak by to byla jenom dekorace“ (v čemž lze vidět i určitý komplex Emmericha, který chce své odlehčené filmy rehabilitovat jako výpověď), je třeba mu vzkázat, že umění může být dokonce více než politické - může být samotnou politikou, s níž se identifikuje, jak zdárně prokázal Václav Havel a Usáma bin Ládin. () (menej) (viac)