Útes smrti

Vedle kultovních Čelistí (1975) a Útoku z hlubin (1999) je film Útes smrti nejlepším mnou viděným zvířecím hororem, ve kterém vystupuje bílý žralok jako monstrum. Od Trauckiho jsem o pár dní dříve zhlédnul krokodýlí Krvavou lagunou, která mě zaujala, a proto jsem neotálel sáhnout i po jeho dalším a velmi podobném snímku. Ve filmu se objevilo jenom šest postav, avšak nejdůležitější jsou ony čtyři, které bojují na širokém oceánu o holý život s jednou velmi nenasytnou parybou, která má nekonečný apetit a choutky zabíjet. Herci na mě působili přirozeně, lokace byly vybrány skvěle a hudba perfektně podtrhovala obraz v napínavých scénách. Občas mě trochu vadily citové projevy postav, ale to je pouze subjektivní názor. Zkrátka vcelku obstojný survival snímek, ve kterém bylo syrové autentičnosti docíleno rovněž použitím reálných žraloků. (27.03.2014)

Sledovat hodinu a půl koupající se partičku Australanů může být docela únavné a jeden si zapolemizuje, neudělal li by lépe, kdyby ten čas strávil čuměním do akvárka. Naštěstí jsou to docela sympaťáci, kteří i umí zahrát, jak jsou v prdeli. Jako bonus sem tam nějakého sežere velká bílá svině, což z tohoto spektáklu dělá snesitelnou, rasistickou epizodu National Geographic. (18.11.2010)

Nějak se nám v poslední době rozjely horory na téma pár lidí na moři a ohrožuje je žralok. A všechny se honosí přídomkem "podle skutečné události". Tenhle přídomek - podle skutečné události - mne štval už u Otevřeného moře. Vnímáte totiž ten logický rozpor? Pokud totiž nikdo nepřežil, případně jeden a ještě v šoku, jak se mohli tvůrci filmu dozvědět, co se dělo? A natočit o tom film? Zákonitě museli fabulovat a jediné pravdivé bylo, že někde někoho asi sežral žralok. Jenže na tohle téma už vznikly daleko lepší Čelisti. A co se napětí týkajícího se skupinky na moři, jež se snaží ze všech sil přežít, týče, pak Záchranný člun od Hitchcocka stále zůstává nepřekonán. Na rozdíl od Otevřeného moře na zcela stejné téma, kde alespoň zcela nudný a očekávaný průběh zachraňuje alespoň manželská krize a hádky manželů a postupné smíření, zde máme partičku pěti mladých krásných lidí, o nichž nevíme nic. A tudíž jsou nám ukradení. Když pak po půl hodině filmu jejich výletní jachta ztroskotá (ani vlastně nevíme proč) a oni se až na jednoho rozhodnou plavat na nějakých 16 kilometrů vzdálený ostrov, je nám to taky jedno. A pak dvacet minut čekáme na první útok žraloka... Celé je to natočené rozklepanou kamerou (asi kvůli tomu pocitu té autentičnosti, boys, jako abyste mysleli, pokud jste blbí, že je to home video a vy jste přímo u toho), a všudypřítomné modro je neskutečně přemodralé, až by v National Geographicu fotoreportéři záviděli. Skoro opominuty jsou noční záběry, které u Otevřeného moře tvořily z logiky věci poctivou polovinu vyprávění a vytvářely větší napětí, zde noc proběhne raz dva. Na druhou stranu je zde až příliš scén, kdy hrdinové plavou v moři a koukají se kolem sebe, jestli neuvidí žraloka, a buď uvidí, nebo neuvidí, ale má to být asi děsně napínavé, jenže na popáté už není. A to zde nezmiňuji logické nesmysly, týkající se žraloků bílých a jejich chování... (16.09.2012)

TV film, málo známi, alebo skôr neznámi herci, určite malý rozpočet a predsa sa to dá. Pomaly neverím, že to malo hodinu a pol, ubehlo tak jak voda, príbeh spojený s dávkou napätia, ktorému pridáva na intenzite skutočnosť, že ide o skutočný príbeh a že divák má možnosť precítiť bezmocnosť spolu s postavami. Aspoň ja som to tak cítil. (01.12.2015)

Moře je hluboké a ryby dravé. Napínavá podívaná, u které lze vytušit, že ne všichni hrdinové budou mít štěstí. Na poutavosti a závěrečném dojmu dodává i punc skutečné události, jež se stala předlohou pro tento snímek. Zpočátku mi herci moc sympatičtí nebyli, což se postupem času měnilo a jejich příběh jsem prožíval s nimi. A na závěr komentáře otázka k zamyšlení: Jak byste se rozhodli na jejich místě vy? Plavat či neplavat? (13.03.2011)