Indiana Jones a Nástroj osudu

Solidní dobrodružný blockbuster? Ale jo. Důstojná rozlučka s největším dobrodruhem, který kdy brázdil po filmových plátnech? Určitě ne.... Kdyby se skutečně jednalo o plnohodnotnou rozlučku se vší parádou, konala by se za účasti Ke Huy Quana, Shii LaBeoufa a Karen Allen. Namísto toho tak děj sleduje deprimovanýho osamocenýho dědu, kterej se shodou náhod zamotává do kolotoče intrik a rádoby zběsilé honby za (hihahohahi) strojem času. Ačkoliv se režie chopil pardál James Mangold, který prakticky ještě nenatočil žádný špatný film [Logan a Ford vs. Ferrari budiž důkazem], absence onoho Spielbergovského kouzla je zde dost tristně znatelná, tudíž je vše [a to zcela paradoxně] natočeno až skoro bezduchým způsobem. Fakt nemám sebemenší ponětí čím to je, ale po celou dobu sledování mě neustále doprovázel dost nepříjemný pocit toho, že zde chybí jakákoliv atraktivita a poutavost, a že vše působí strašně uměle a prázdně. Hra na nostalgii taky nefunguje, no a scénář obsahuje dost děr v narativní kauzalitě a logických chyb, který degradují celý příběh na hloupoučkou blbinku. Jenže hlavní problém Dial of Destiny spočívá v tom, že zde výrazně chybí signifikantní rysy předchozích filmů: energický drive, nápaditost, hravost, exotický lokace [takřka polovina děje se odehrává ve vlaku a pak v New Yorku], praktický efekty a dechberoucí kaskadérský triky, ale dokonce i strhující hudební doprovod Johna Williamse není tak strhující. Zkrátka, chybí tomu osobnost. Dokonce tomu chybí i to, v čem spočívalo to nezaměnitelný kouzlo předchozích filmů – tedy inovativní využívání klišé, tropů a motivů dobrodružného žánru [honička v Maroku budiž světlou výjimkou] – takže z celý zápletky vůbec nejde cítit ten eskapistický pocit dobrodružství, díky němuž je celá tetralogie natolik milovaná.... Je tedy dost smutný se loučit s touto filmovou legendou s vědomím, že svého pomyslného vrcholu se dočkala už v roce 2008 s Královstvím křišťálové lebky, čímž se měla rozloučit už tehdy. Hodně tak zamrzí, že franšíza, která v podstatě etablovala žánr dobrodružných filmů na piedestal hollywoodské zábavy, a s níž vyrůstala valná většina cinefilů a filmových fanoušků, končí bez svého tatíčka Spielberga, na relativně průměrný notě, a prakticky bez happy endu. A to mi dost láme srdíčko. (28.07.2023)

Po téměř hororových ohlasech z Cannes to mohlo být mnohem horší. Hlavní problém nového Indyho spočívá v tom, že kdyby nevznikl, nic by se nestalo. Šance na důstojné předání žezla nevyšla už ve čtyřce a tohle je jen další připomínka, že stejně jako Maverick nepatří ani doktor Jones do starého železa. Mnoho zajímavého o jeho minulosti se nedozvíme, stejně tak neproběhne ani žádná redefinice jeho světa a výsledkem je tak „pouze“ bezproblémově důstojné dobrodružství obsahující všechny dobře známé propriety. Mezi ně patří spousta honiček, bizarní náhody, úniky z nemožných situací, cestování kvůli macguffinu a slovní špičkování ve velmi nevhodných momentech. To všechno tu je, stejně jako až smutně neschopný nacíček s tváří Madse Mikkelsena. Chemie mezi Fordem a Phoebe Waller-Bridge funguje o něco lépe než s Shiou LaBeoufem, ale hlavním tahounem je samozřejmě stále charisma Harrisona Forda. Přeceňovaný polo-patlal Mangold nedokázal novému Indymu vtisknout jedinečnou či moderní tvář, sází spíše na nostalgii a osvědčené prvky. Ale pokud patříte mezi ty, co si s (velmi) starým známým rádi užijí další dobrodružnou jízdu, nové dvě a půl hodiny nasazování klobouku a práskání bičem by vám vadit neměly. (28.06.2023)

Záverečné dobrodružstvo Indyho podľa mňa fanúšikov rozdelí (podobne ako krištáľová lebka) na dva tábory. Mám rád Indyho a páčila sa mi aj digitálna štvorka, ktorá podľa mňa je dodnes plná skvelých nápadov a nápaditých scén. A tu vidím najväčší rozdiel oproti predošlým dielom. Ford je stále frajer na staré kolena, páčil sa mi úvodný flashback, nevadil mi digitálne omladený Indy, no Indy v 60 rokoch už bohužiaľ nemôže podávať v akciách výkony ako v rokoch 30tich (pôvodná trilógia) alebo 50tich (kráľovstvo krištáľovej lebky) a tak scény, ktoré nás vtedy bavili, teraz nedostaneme. Inak povedané dostaneme, ale berie sa pochopiteľne ohľad na vek. Nemôžem povedať, že by som sa nudil, bavil aj tento posledný diel, ma to fajn akciu, zaujímavý príbeh, bombastickú výpravu, slušný vizuál, hudbu a návrat starych postav a ako aj záver prijemne prekvapil, no spomínam na časy, keď som sa v tej spoločnosti bavil viac. Určite bude dobre si to pozrieť znova a troška to vstrebať, možno sme od tejto rozlučky čakali až príliš. 80% - 4* (11.07.2023)

Odcházel jsem z kina v slzách. Ne metaforických z klišé o kritickém utrpení, nýbrž skutečných. A ne tolik kvůli poslední scéně, ale především kvůli té předposlední, jedné z pro mě nejdojemnějších scén v kině za spoustu let. Jedné ze scén, které když filmové dílo má, bude pro mě důležité. __ Těžko se o ní píše bez prozrazování, ale pro vědce jde o scénu dvojnásob působivou. Z hlediska vědce hledícího do minulosti i z hlediska vědce s úžasnou příležitostí nahlédnout do budoucnosti. Oběma se dostane odpovědi na palčivé otázky naší profese, na které na rozdíl od postav tohoto fikčního světa nikdy nedostaneme odpověď. Je zajímavé, že zatímco předchozí jonesovky byly hlavně o dobrodružství a méně o hrdinově akademické vášni v pozadí, v případě nejnovější je tomu obráceně. __  První a poslední půlhodina pro mě byly strhující, přičemž i Mangold vychází z historických tradic, jen jinak. To je zjevné hlavně v úvodní sekvenci, vytěžující slapstickový rytmus, paralelní práci s liniemi a dynamickou, leč přehlednou montáž namísto snah o spielbergovské inscenování v dlouhých záběrech. Podobně silný je ostatně i v tangerské honičce – a nakonec i v poslední půlhodině, kde se navíc nebojí vyřešit hlavní zápletku výrazně dřív než tu postupně rozvíjenou vedlejší, jež se dostane do popředí. __  Ford je vynikající, uhrává vše v souladu s věkem i statusem postavy, po letech nepůsobí znuděně a jeho upřímný monolog uprostřed filmu je těžištěm díla, klíčem k postavě a motivem iniciujícím transformaci mnohem problematičtější Heleny. Ta je žel dlouho spíše sobecká mrcha bez zjevného zdůvodnění – a ač je její oblouk nakonec smysluplný, vyvolávala ve mně pochybnosti, zda chci film vidět znovu. Chci. Chci, jakkoli se příliš spoléhá na schéma cik-cak naháněčky s padouchy, digitální filtr je ohyzdný a těch odkazů je občas až moc. __  Upřímně, šel jsem do kina skeptický a moc nevěřil, že to na mě bude opět fungovat. Fungovalo. Není to Spielberg a naštěstí ani jeho špatná kopie. Ale je to Indy. Navíc první Indy, který mě dojal, protože byl méně hrdina, více člověk a opravdu uchopitelný jako vědec milující svou disciplínu. (07.07.2023)

Poslední čtvrthodinka je jediná pasáž, kde funguje nějaká nostalgie a já být vypravěčem příběhu, byl bych v dovršení životní poutě Dr. Jonese mnohem nekompromisnější. Přišlo by mi to mnohem emocionálnější a logičtější (znalci vědí). Zbytek je přinejmenším rozporuplný. Úvod s vlakem si člověk neužije, když se na něj ze všech stran řítí citelný CGI a vy jenom se smutkem vzpomínáte na také vlakový úvod Poslední křížové výpravy, kde Spielberg takové digitální barvičky nepotřeboval a neměl (pochopitelně) a fungovalo to mnohem lépe. Úmorně dlouhá honička v Tangieru zase vypadá, vzhledem k dlouhým prostřihům, jako by zdejší ulice byly aut prosté a liduprázdné a dlouhé jako letištní plochy, neveřil jsem tomu ani sekundu. A takhle je to tady se vším. Je to prostě po většinu času takové dobrodrůžo ve stylu „vidět a zapomenout“, asi na úrovni přeplácané Spielbergovy čtyřky. Jinak zde hojně kritizovaná Phoebe Waller-Bridge byla fajn, má takové rozpustilé šibalské charisma a je skvělým protihráčem mrzouta Forda a vlastně mě bavila z celého filmu nejvíc. (01.09.2023)