Náš venkov

Inu proč ne – tento pořad je krátký, občas i poučný a navíc není od věci se podívat po krásách naší země, dozvědět se o nějakých těch tradicích a zajímavostech. Viděl jsem jenom pár dílů, ale vyloženě mne nezklamal žádný – je ovšem pravda, že jejich kvalita se samozřejmě odvíjí i podle zvoleného tématu. Ale tak to je snad jasné. Takže já dávám určitě palec nahoru. (13.02.2021)

Tak jsem také viděl nutrie, abych nebyl za neznabobra. Dovoluji si shrnout své nadšené poznatky, které jsem nahazoval ,,live" do pošty nejmenované Evy. 1. Co to má blít? Nepodařilo se načíst link pro video. Zkusit znovu. 2. reklama na datart? 3. nejde mi zvuk. Chodí tam indoš s krabicema.... 4. bobži! 5. proč je tahaj za oháňky? 6. prof phdrmrdr prdl Pítr A. Debílek. Ale nevím co poudá 7. jé, zrovna je tam nějaký strýko rozpatlává po zdi takovým hrablem. Asi maluje. 8. hezké maso 9. teď je tam pán, co je ve skutečnosti asi paní. - - - No? Bomba, ne? (10.12.2013)

Pro spoustu lidí je synonymem ke slovu venkov vidlákov. A ve vidlákově, jak z názvu vyplývá, jen těžko mohou žít chytří lidé. Jenže, i když venkov dnešního světa neznamená pouze partu sedláků v holinách od hnoje, tak právě tito sedláci se špinavými holinami vědí své, a dost možná vědí nejvíce. Jak poznamenal jistý farmář v jednom z dílů; "Není potřeba bušit se do hrudi a křičet, jak jsem úspěšný. Důležitější je spokojenost." (04.10.2011)

Viděn díl Když sa buček zeleňá o herci Slováckého divadla v Uherském Hradišti Zdeňku Trčálkovi. Režie se ujal rozený Hradišťák Břetislav Rychlík. Nebyl to špatný dokument, sledujeme pár starších divadelních představení s Trčálkem, navštívíme jak jeho ženu a děti ve Véskách (městská část UH), ale i jeho maminku v Ústí na Valašsku a podíváme se i do jejích vinného sklépka. Pak si s ním zajdeme do lesa a užijeme si udění domácích klobás. No prostě pro Moraváka pastva pro oči. Nádherný život. Jediné, co vadilo, byly občas podivné střihy a prostřihy. Ale budiž. Milých 27 minut. (01.03.2024)

Zcela náhodou jsem viděl díl: Kluci od čáry. A chvilku jsem nevěřil svým očím. Bylo to o partě bývalých pohraničníků, kteří se schází a slzí nad tím, jak tehdá střežili ČSSR před narušiteli, respektive spíše to aby z toho Husákova ráje nikdo nemohl prchnout... A jelikož se sem tam někdo bránil, občas to schytal i statečný obránce hranic. Těm pak tenhle spolek staví na památných místech pomíčky a pořádají tam pietní akce. Samozřejmě se zdraví - soudruzi, na srazy chodí v uniformách se zelenými barety a brigadýrkami s nášivkami Psohlavců na rukávech... Jsou skálopevně přesvědčeni, že republiku uchránili. Když se pak jich ptali před čím, složitě koktali, protože poslední školení politruků měli přeci jen už před více než 40 lety a k stáru člověk také více zapomíná. Upřímně, nechápal jsem že ještě někde něco takového existuje. Sdružení těch co pomáhali režimu aby tu byla nesvoboda a ještě na to být hrdý, to chce sakra koule. Chápu, že kucí strávili na hranicích v lesích asi i pěkné chvilky v přírodě a na vojnu každý občas vzpomene se slzou v oku, ale nepřehodnotit po tom všem a nepřiznat si, že jsem sloužil zrůdné ideologii... no soudruzi, to tedy opravdu nechápu. * * * (03.10.2018)