Kawasakiho ruže

Nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku téhle autorské dvojici nikdo neodpáře. Také na dramatickém poli jsou Jarchovský s Hřebejkem na české poměry suverénní. Tohle rozkrývání historie jedné rodiny má svou sílu, vrstevnatost i ambice. Pořádnou zásluhu na tom mají herci, kteří jsou jednoduše velmi dobří, jen Milan Mikulčík v roli zetě trochu ztrácí. Navíc Martin Šácha je moc šikovný kameraman, to samé platí o skladateli Aleši Březinovi. Snaha mluvit o vážném společenském tématu je v české kotlině docela vzácností, jakékoliv vyrovnávání se s minulostí mimo dokumentární tvorbu je tak v mých očích fajn. (24.11.2016)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Film vyčnívá brilantní režií a přesnými hereckými výkony, ale nikoliv příběhem. O tom, že Stbáci byli sice svině, ale taky jen lidi, stejně jako ti co jim donášeli a bla...bla...bla...Snímků podobného ražení se po revoluci vyrojilo víc než dost a Kawasakiho růže rozhodně patří mezi ty lepší. Pravdou zůstává, že se mě film nijak zásadně nedotkl a místy mě i nudil. Nedivím se, že Kawasaki boduje na různých festivalech, protože vypadá opravdu světově. Bohužel, jen vypadá. (12.03.2010)

[FNŘ 2010] V rámci Hřebejkovy tvorby možná lepší průměr, ale jinak je Kawasakiho růže strašný film s neskutečně křečovitým příběhem, na kterém lze neustále nacházet nové a nové chyby. Líbí se mi jeho tematika, problém spolupráce s STB je aktuální, a byl bych rád, kdyby se na zpracování tohoto motivu podílel někdo skutečně talentovaný, ale to není případ Jarchovského Kawasakiho růže. To, jak je příběh vystavěný, to je prostě scenáristická impotence. A nemluvím jen o prvních 30 minutách (!), které v ději nemají žádné místo. (07.08.2010)

Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. (13.01.2010)