Kawasakiho ruže

A máme tu další variaci na choulostivé téma naší historie. Tentokrát pod záštitou předního českého režiséra Jana Hřebejka a vynikajícího scénaristy Petra Jarchovského. Musím přiznat, že film si mě získal především díky velmi rozumné metráži, již naznačenému skvělému scénáři, velmi vkusně zvolené hudbě a famóznímu výkonu Daniely Kovářové. Ta snad jakoby s přibývajícím věkem rozkvétala, její hra očí mi nejednou přivodila mrazení v zádech. Nenalezl jsem větších slabin, přeji Janu Hřebejkovi pokračující režisérský růst. (24.02.2010)

Velmi dobrá práce! Hřebejk dál roste film od filmu. Definitivně zahazuje odkaz televizně statických Pelíšků a blíží se evropské špičce. Dvě pohyblivé REDky, ostré nůžky, náladotvorná hudba a člověk má pocit, že sleduje kontinentální nadstandard, v němž je řemeslo dokonale zmáknuto a můžou se ladit jen detaily. Kawasaki pocitově pohltí už po pár minutách, složité téma navíc pojímá docela odvážně, čímž nemyslím nějaké myšlenkové manévry, ale spíš odvahu naroubovat půlhodinu filmu na jeden dialog se starým bachařem. A jak skvěle to funguje! Do látky se může kopat z rozličných důvodů. Zas tu přebývají postavy, zápletky a zbytečně moc se toho doříkává, znovu malinko mrzí, že potenciálně nejsilnější scény jsou zaklety v literárním výrazu a působí násilně nastrčeně ("Teď mrkejte, dámy poběží, a pak nám v lese předvedou osudový herecký koncert!"), a i celkově vyznění bohužel zůstává v tradičních relativistických intencích filmů H & J - i když se proklamuje, že jde o jiný film, nejde se úplně na dřeň; spíš jako by se povšechně pročítaly novinové články a komentáře o problematice práskačů pro STB. Ale sebevědomý způsob, jakým se překlikává mezi čtyřmi postavami, kdy si každá z nich pro sebe krade celé dlouhé minuty, je fascinující a v českém kontextu nevídaný. Všechno se to daří propojovat, dokonce i sveřepého matadora Chudíka se spontánně nehereckým Kratochvílem. Živá forma k sobě váže různé světy, i různé linie, a žene film do vyšších pater porevoluční kinematografie. Okoukané tvůrčí duo pak posouvá do sfér, ve kterých člověk musí být zvědavý na jejich další projekt. Protektor byl možná vypiplanější, ale Kawasakiho růže svou scenáristickou kompozicí a stylem inspiruje o chlup víc.______ Střihače traileru doporučuji defenestrovat. Tenhle film mohl mít nádhernou upoutávku. Stačilo by k ní najít klíč. Některé sekvence by se totiž neztratily ani ve Star Treku (lens flare), Duelu Frost/Nixon nebo v jakémkoliv hollywoodském dramatu. Bez legrace. (10.12.2009)

Před pár lety jsem v jednom ze svých komentářů psal, že v tvorbě Jana Hřebejka se máme na co těšit. Jsem rád, že jeho poslední film potvrzuje kvalitu. Ze špičkového regionálního režiséra tak vyrostl špičkový evropský režisér a možná (a já bych mu to moc přál) dojde jeho tvorba k uznání i ve zbytku světa. ... Kawasakiho růže je čisté drama, natočené tak přesvědčivě a silně, že ve mně doznívalo ještě několik dní. ... Na komedie na čas zapomeňte pane Hřebejk. TOHLE je parketa, na které umíte skvěle tancovat ... (23.08.2010)

Tohle drama je nezvykle hořké, chvílemi se pousmějete, chvílemi povzdechnete. Pokládá spoustu otázek, na které si musíme odpovědět sami cestou z kina – což je dobře, filmy, které v divákovi vzbudí úvahy nad vážnými událostmi jsou vždy přínosné. Neříkám, že kvalitní. Jistě že má Kawasakiho růže své mouchy. Pojednává ale o tématu, které si o zfilmování vyloženě říkalo. A to zfilmování se panu Hřebejkovi překvapivě povedlo. (07.11.2010)

Hřebejk s Jarchovským se (alespoň protentokrát) konečně vykašlali na svoje předchozí z řady nevybočující rádoby hořké komedie a stvořili regulérní seriózní drama. A jaké! Účtuje se zde s tíživou minulostí, a to způsobem, který se dá těžko odmítnout - bez zjednodušujícího dělení na dobré a zlé, s velkou mírou pochopení (a lidskosti) a bez jednoznačných ortelů. Populární tandem poprvé snad od MUSÍME SI POMÁHAT předvádí komplexní filmový zážitek, v němž obsah nevítězí nad formou a naopak. Hudba, kamera (syté barvy, precizní záběrování) a samotné režijní vedení jsou na "přinejmenším" evropské úrovni. Minimálně stejně dobře (nebo spíš ještě líp) je na tom scénář, jenž sice ve své první třetině působí ještě poměrně "nejistě" v ujasnění si hlavního tématu (a s tím souvisejících vztahů mezi postavami), ale když už dojde na očekáváný zvrat, jede vše už téměř bezchybně. Zejména rozhovor s bachařem (pochybuji, že Ladislav Chudík ještě někdy dostane podobně lahůdkovou hereckou příležitost) a i přes svou afektovanost velmi strhující hádka v lese patří mezi to nejsilnější, co mi česká kinematografie nabídla za hodně dlouhou dobu. Jen houšť obdobně zdařilých ambiciózních projektů, které nejsou ani trochu "uchcané", prvoplánově líbivé a dějově (a i myšlenkově) impotentní. 80 - 90 % (03.02.2010)