Ce qu'il faut pour vivre
The Necessities of Life
Réžia:
Benoît PilonKamera:
Michel La VeauxHudba:
Robert Marcel LepageHrajú:
Louise Marleau, Natar Ungalaaq, Antoine Bertrand, Guy Thauvette, Luc Proulx, Vincent-Guillaume Otis, Éveline GélinasObsahy(1)
Co je pro člověka důležité? A co vlastně doopravdy potřebuje k životu? Na tyto otázky hledá odpověď čtrnácti festivalovými cenami ověnčené kanadské drama režiséra Benoîta Pilona, dějově situované do 50. let minulého století, kdy na dalekém severu řádila ničivá epidemie tuberkulózy. Hlavní hrdina vyprávění Tivii je inuitský lovec, který byl donucen opustit rodinu a musel se vydat do zcela neznámého světa velkoměsta, aby se zde léčil v sanatoriu. Jelikož neumí francouzsky, a téměř vůbec nechápe, co se kolem něj vlastně děje, stává se naprostým vyděděncem, který jen odevzdaně doufá v brzkou smrt. Naštěstí je zde jedna sestra, která si nedokáže nevšímat, jak jinak hrdý a statečný muž trpí. Ta dostane spásný nápad, jak Tiviiho zachránit. Ne zcela v souladu s pravidly propašuje na oddělení Kakiho, malého inuitského sirotka, který je také nemocný, ale má velikou výhodu - dokáže se dorozumět s okolím. Mezi chlapcem a větrem ošlehaným mužem, který se rozhodl vše vzdát, vzniká velmi křehké pouto, jež postupně sílí... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (14)
Dávám pět hvězd, protože jsem na filmu nenašel žádnou vadu - a tak je to asi správně, známku kazí pouze chyby. Není tu sice nic navíc (experiment, nová vize, něco extra dokonalého), ale to se do známkování nezahrnuje... Tiviiho odysea je nejen dramatická, ale také romantická záležitost. A právě tento úhel pohledu mě zcela zaujal i nadchnul. Tedy rozhodně žádná červená knihovna!... Někde jsem psal, že dobrý film se projeví tím, že na něm nebo některé jeho části (režie, stavba, kamera, herecký výkon) člověk ulpí a alespoň po dobu jeho trvání se s ní nějak ztotožní. Vzhledem k sobě samému to byl paralelní příběh, zde v "reálu" u mě ve "fikci". Moje místo vyděděnosti není Quebeck, ale Extremadura, u Kiviiho to byly lesy, u mě kameny ()
Prekrásne jednoduchý príbeh. Inuitský lovec sa dostane na tuberkulózne oddelenie v Quebecu. Zdá sa najprv, že je stratený, keďže nepozná jazyk a považujú ho za divocha, ale nachádza si svoje miesto v kolektíve pacientov a získava rešpekt ostatných. Opatrne vyjadrované city k francúzskej sestričke, pri ktorých sa nedala prekročiť rasová priepasť a nakoniec otcovský vzťah k inuitskému chlapcovi - sirote. Jemu vysvetľuje svoju prostú filozofiu o nezbytnostiach života. Tento film odporúčam všetkým, ktorí si niekedy myslia, že ich život je komplikovaný. Film prináša aj informácie o inuitskej kultúre a životných zvyklostiach, ale to najdôležitejšie posolstvo je v tom, že my, ľudia, sa vlastne od seba ani tak veľmi nelíšime. Ďalší skvost frankokanadskej kinematografie (pre mňa v minulosti aj Invázia barbarov). Dabingom by film veľmi stratil, zaujímavé je striedanie inuitštiny a francúzštiny, ako aj svojská melódia reči hlavnej postavy hranej Natarom Ungalaaqom. A mimochodom - jeho otec aj otec jeho ženy boli vynikajúci lovci... ()
Jak dokonale vykreslit beznaděj, zoufalství, izolaci i strach z neznáma, ale na druhou stranu, také přátelství a srdce na správném místě? Pust'te si tento skrytý filmový klenot o eskymáckém lovci, jemuž lékaři diagnostikují tuberkolózu a on tak musí opustit svoji rodinu i přírodní severské útočiště a ulehnout v dalekém městském sanatoriu, kde bude kromě nemoci zápasit s jazykovou bariérou...Asi nedokážu být objektivní, ale tyhle filmy s probleskujícími záběry na krásnou přírodu a kadencí jedné věty za pět minut prostě miluji. Po prvních patnácti minutách jsem věděl, že budu celý film poslouchat jen svůj vlastní dech a na konci mě to prohodí zavřeným oknem...tohle je prostě nezbytně nutné vidět. ()
Eskymácká kultura je pro mně jednou velkou neznámou, proto jsem uvítala drama, kde ústřední postavou je právě inuitský lovec Tivii, který se dostane do kanadské nemocnice a je konfrontován s naprosto neznámým prostředím, lidmi i s pro něj zcela nesrozumitelnou mluvou. Sám uprotřed bílých, jak je sám charakterizuje, odtržen od domova, uzavřený v jedné budově, on člověk bytostně spjatý s rozlehlou, drsnou přírodou. A pak postupně i v tak odlišném společenství nachází sympatizující duše, jakými jsou empatická sestra Carole a především malý inuitský sirotek Kaki. A právě mezi těmi třemi se rozehrává citlivý příběh, tak přirozený, až jsem měla občas dojem, že film ani nemá scénář, že ho napsal sám život. Snímek přitom nechává prostor pro fantazii, nejsou tu tu žádné doslovné scény, zajímavé je střídání dvou jazyků - francouzštiny a inuitštiny. A Kanada mě znovu přesvědčila o vysokých kvalitách své kinematografie. Jako bych to snad už dávno nevěděla. ()
Film, na který jsem náhodou narazila při přepínání programů v televizi, a teď se u mne zařadil mezi ty, na které se hned tak nezapomíná. Má v podstatě jednoduché linie - není přesycený ani dějem ani reáliemi ani komplikovanými postavami, a přesto nutí člověka přemýšlet a o „nezbytnostech života“ uvažovat. Pro hlavního hrdinu, Inuitu, jsou nejdůležitější věci ty, které ho udržují při životě – potrava, kožešiny na oděv a tuk do lampy. Je to ale také absolutní svoboda, nesvázanost s civilizací i „jeho“ krajina - rozlehlé pláně, kde ho ani stromy neomezují ve výhledu. Když mu toto všechno vezmou, i když je to pro dobro věci a ne navždy, je nešťastný a strádá. Touží po domově, po té největší nezbytnosti života, jakkoliv je v něm život tvrdý. - Krásný film… ()
Galéria (2)
Fotka © Seville Pictures
Reklama