Kluci jsou zpět

Keď na povestnú Husákovu výzvu: „nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné," odpadne všetok balast, gýč a vata tvoriacia podstatu tohto filmu, nezostane toho veľa. Aj to je naostatok ešte zabité presne tými tónmi Sigur Rós, ktoré Gregg Araki použil v titulkoch k . M y s t e r i o u s . S k i n ! (01.07.2010)

Ztratil milovanou ženu ( manželku ), aby následně našel ( cestu ) nikoliv k jednomu, ale rovnou k dvěma synům. Takhle nějak si představuji přízvisko milý, hřejivý, " obyčejný " snímek ze ŽIVOTA. Žádné útočení na divákovy city, " pouze " citlivě převyprávěný příběh o vztahu otce - syna (ů) a jejich vyrovnávání se se ztrátou milované osoby - manželky ( matky ) . Konečně ( po delší odmlce ) opět role, ve které mohl Clive přesvědčit o svých nesporných hereckých kvalitách. Naprosto přirozený, nenucený, civilní herecký výkon v kombinaci s volně plynoucí Hicksovou režií, která nikam nespěchá a nádhernými scenériemi Austrálie dělají z tohoto snímku nezapomenutelný zážitek. (18.03.2010)

Joeovi zemřela mladá manželka a zanechala ho s malým synem, kterého Joe ani vlastně nezná, neboť doposud v rodině fungoval jako táta, co se po pár dnech vrátí z pracovní cesty, přiveze dárky a zase odjede. Musí se naučit vychovávat dítě, vést rodinu a snášet smutek ze smrti ženy. Do toho za ním do Austrálie přijíždí syn z prvního manželství, který žil s matkou v Anglii. Ani svého prvního syna pořádně nezná, nikdy se o něj nezajímal. Procházíme proměnou muže, pro kterého vše vždy bylo samozřejmost, jak se učí vychovávat syny, zvládat rodinné záležitosti, nalézat nové přátele či o ně přicházet. A že domácnost se třemi chlapy není jednoduchá. Příjemný snímek, který má silné momenty. Clive Owen dokazuje, že není jen ksicht z akčních snímků. (14.03.2011)

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Bože, to zas byl film o hovnu. K zalknutí nudný, zbytečný a protivně melodramatický. A Clive Owen vypadá, jako kdybyste spojili Jaka Gyllenhaala a Mela Gibsona, což mě permanentně iritovalo. Za sebe říkám NE téhle ufňukané filmařině, která nám vítězoslavně sděluje všechny ty banální pravdy o životě stylem, která nemá daleko k německým romantickým seriálům z 90. let, typu Doktor z hor. Dvě hvězdy za hezkou kameru i hudbu. (27.10.2012)

Když máte ve svém filmu Clivea Owena, můžete si dovolit mít na něj vysoké nároky, protože on to zkrátka zvládne. Univerzální herec, který dokáže být stejně přesvědčivý jak v rolích nekompromisních zabijáků, tak v rolích obyčejných můžů, kteří se ocitají na křižovatkách života. A i tentokrát to všechno padá a stojí právě s ním. Joe přichází o milovanou ženu a musí se naučit s tím žít. Obyčejný lidský příběh, nic nového pod sluncem. Další z řady filmů o tom, jak je těžké se vyrovnat s osudovou ztrátou a jak je těžké si uvědomit, že na tomto nespravedlivém světě nejsme sami, ale jsou tu i lidé, kteří na nás (a my na ně) spoléhají. A že nikdy se s pocitem ztráty nedokážete vyrovnat, pouze jej (společně s časem) odsunout do pozadí. Prostě žít dál, protože žít dál za to stojí, i když je to někdy zatracená bolest. Protože o tom to je. Že někdy jste nahoře a někdy dole. Hicks vždycky umně dokázal probudit v člověku emoce, ať už pouhým podbarvením záběru, či vhodně zvolenou hudbou. Je to jeden z mála režisérů, na které se v upřímnosti zážitků, jež chce sdělit, můžete spolehnout. Proto nás nečeká povinná romance rovnající se novému začátku (režisér se jí povedeně vyhnul), ani citové vydírání (tady to je ovšem na každém, jaký pohled si zvolí). Je to pouhý příběh o naději, s jedním výborným hercem a zkušeným režisérem. Málo? Možná ... jenomže i ty obyčejné příběhy je třeba vyprávět ... (07.02.2010)