Rím

Kupodivu jsem byla unešena i z tohoto podivně dokumentárního filmu o Římu, vlastně se mi zatím zdá nejpřístupnějším dílkem od Felliniho. Je to také dáno občasnými vskutku humornými situacemi (ono totiž vidět přehlídku církevních šatů - to se jen tak nepoštěstí, nebo Felliniho kterak deklamuje, že ti studenti kritizují film, který právě natáčí...). Roma chvílemi však i kritizuje a nostalgizuje - mizející fresky vykutané krtkem v nově stavěném metru, toho jsou jasným příkladem. Jen mě takříkajíc zaskočila šišlavá angličtina ... (nepochopení z mé strany - nebo to byl zase jen vtip???). Film je poctou i kritikou Říma zároveň, je také poctou a kritikou italskému temperamentu, je to vizuálně a audiálně (ruchy velkoměsta hrají velkou roli) úchvatný film, sice bez děje, ale s poselstvím. (23.05.2006)

Film, který příběhově volně sousedí s Amarcordem, ale opravdu volně "dvakrát podtrženo". Vypravěčsky sevřené příběhy z malého města nahrazuje chaotický svět velkoměsta. Mladý jinoch přijíždí do italské džungle plné života, světel a křiku a společně se změnou prostředí se mění i Felliniho režijní styl. Roma je dílo na pomezí dokumentu a hraného filmu, dovedně pracuje s rychlým střihem, vrstevním dialogů a tříští nejrůznějších scén. V kabinetu kuriozit velkoměsta se prolínají nejen příběhy mnoha lidí, ale i dvě časové roviny – minulost (s Peterem Gonzalem Falconem v roli jinocha, poznávajícího taje Říma) a "současnost", ve které se přímo temazituje natáčení filmu (hlavní roli hraje sám Fellini). Ve změti hlasů a událostí nezaniká Felliniho talent pro vypointovanou situaci (naprosto geniální přehlídka církevní módy, objev zachovalé římské vily v podzemí města). Roma je vskutku mistrovské dílo, které je v jedné rovině plastickým vyobrazením života v matce všech měst, v rovině druhé metaforou civilizace, která na jeho základech povstala. Nevšední film pro nevšední chvíle... :o) (25.01.2004)

Až dechberoucí režijní práce Federica Felliniho a příklad neomezených možností studiového natáčení. Na mozaikovité struktuře několika imaginativních "etud" Fellini předvede jak svůj proměnlivý vztah k této metropoli, tak obecnější výpověď o boji tradice s novou civilizací, pojímanou jako hrozba. Davové scény se stovkami protagonistů dokazují režisérovo mistrovství a i když jsou naprosto nedějové, dokážou udržet pozornost a neustále bavit neotřelými detaily. Přesto však na mě několik epizod působilo poněkud samoúčelně, stejně jako snaha blýsknout se technickými schopnostmi, narušující tempo díla. Navíc mi o trochu chyběla výraznější spojnice mezi minulostí a přítomností na postavě režiséra, čímž pro mě výpověď zůstala silně útržkovitá, i když ve své podstatě splnila evokaci velkoměstského chaosu převedenou i na strukturu. Naštěstí oproti Satyriconu je obsah epizod mnohem živější, emotivnější a nezatížený symboly a šiframi a Fellini se dostává do fáze, která je pro jeho tvorbu nejcharakterističtější. (05.05.2011)

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu. (06.11.2023)

Na Felliniho poměry nečekaně ploché a myšlenkové prázdné. Římanům možná film řekne více, ale mně nedokázal za ty dvě hodiny sdělit takřka nic a některé scény, například "módní přehlídka" za přítomnosti církevních hodnostářů, mi nedávaly v kontextu celého díla naprosto žádný smysl (a to se mi u Felliniho stalo poprvé)... Chápu sice účel toho všeho a obdivuji zdařilý variabilní styl vyprávění, ale tohle všechno šlo opravdu mimo mě.... (06.10.2015)