Skúška orchestra

Alegorický film s prvkem dokumentu, který mě zaujal zejména první polovinou, kdy muzikanti předvádí své nástroje a to jak ovlivňují své postavení v daném tělesu. Pro muzikanty a některé filharmoniky bych řekl určitá povinnost toto shlédnout. (03.11.2013)

ČST 2 = 6.2.1983, réžia českého znenia = (ČST Praha) (17.2.2011) (17.02.2011)

Konečně Fellini který nepůsobí jako nabubřelá snobárna. (30.05.2023)

Pro me zatim nejlepsi Fellini. Prvni pulka chytlave a vtipne predstavuje jednotlive hudebniky orchestru a jejich nastroje a druha cast se zvrtne v metaforicke zobrazeni spolecnosti a nastoleneho politickeho rezimu. Rad bych napsal, ze vzhledem ke kratke stopazi konecne Fellini ani nestihl nudit, ale on to zvladl i behem te 1 hodiny. 7/10 (18.09.2011)

Felliniho skvělá ukázka toho, že i na malém prostoru je možné rozehrát skutečně velkou hru, anebo minimálně hru, která v sobě má hodně více, než by se na první pohled zdálo. Kritika lidské společnosti a našich rolí, které získáváme anebo si necháváme dát. A to vše pouze na jednom orchestru. (16.03.2018)

Zprvu vtipná, dál bolestná a v závěru mrazivá skica lidského pinožení v rámci společnosti. Uf. Nebylo mi po tom dobře... (29.07.2010)

Metafora je, když přes hodinu sledujete hudebníky orchestru duchaplně hovořit o svých nástrojích a posléze se bouřit proti svému dirigentovi a přitom o to vůbec nejde. 1) Nemám rád dav a proto ani studie stádního davového chování, byť jakkoli výstižné a umělecky přesvědčivé, mě moc radosti nepřinesou. Odtud plyne má zdrženlivost při hodnocení._____ 2) Kromě toho jsem se navzdory pěkným momentům chvílemi nudil. Ovšem ne posledních dvacet minut, ty byly skvělé._____ 3) Výstižný koment: anniehall****. (13.04.2017)

ocenenia : MFF Cannes 1979 - nesúťažný výber (02.02.2013)

Kulisy su len podpriemerne a film nema tempo, vobec to nestrhne. Plus sa akosi vytratil dej. Dialogy spatne. 30 % (19.03.2016)

Moje první zkušenost s Fellinim. A Zkouška orchestru je dost politický film. Je to znát všude, od rozhovorů, které jsou studií lidí (nebo taky obyvatel jedné civilizace zabírající jednu místnost) až po samotné vyvíjení děje, ale teď mi upřímně řekněte, jestli tohle náhodou celé není prokomunistické. Dirigent vede orchestr tvrdou a přísnou rukou, jenže se pak orchestr vzbouří, dirigenta sesadí, zavládne absolutní anarchie, zkušebna (civilizace) se rozpadne a jediná možnost, jak ji obnovit a zachránit je, že dirigent zase všechny povede tvrdou a přísnou rukou, všichni jsou muzikanti, všichni budou hrát stejně a tím se "navrátí" k harmonii. Kdyby to dospělo někam mezi, ok, ale takhle mi připadá, že to vyznívá někam do totality. Jestli byl Fellini komunista, ok, já to toleruju, ale být to podle mě, tak se tu ubere trošku jinak, právě někam mezi. Je to celé diskutabilní. Film je to ale úžasný, šlape od první do poslední minuty naprosto dokonale, po všech stránkách, od filmařiny přes herecké výkony až po gradování samotného děje, díky krátké stopáži nenudí, celé je to skvěle vedené, takže je to fakt film na 5*, ale je pro mě těžké říct, k jaké formě vlády se to orientuje. Ono se to taky dá vyložit tak, že sama pro sebe nefunkční společnost potřebuje nad sebou mít pevnou a tvrdou ruku a otázkou pak na diváka je, jestli ta společnost okolo nás funguje nebo ne. Je to diskutabilní. Ale dávám 5*, protože dá tomuhle filmařskému skvostu míň by byl hřích. (08.05.2019)

Velmi dobrá sociologické studie, z níž jde v podstatě děs, i když je místami trefně vtipná... 70 minut může být pro někoho příjemných, pro někoho málo... rád bych to viděl třeba na jevišti (a že by to šlo)...:) (14.05.2007)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)

Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty. (21.05.2010)

Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. (06.05.2009)

Pro mě spolu s filmem Amarcord absolutní TOP Felliniho tvorby. Sám jsem hudebník, takže si docela vychutnávám celý tenhle film a některé až bizarní postavy (např. flétnistka :-))) ). I když spíše než o orchestru a hudbě je to spíše film o lidských povahách a různorodosti lidí. Orchestr byl zvolen zřejmě proto, že je to společenství lidí , které bezesporu onu různorodost nabízí. Snad ale realita není až tak zlá :-))) (22.08.2008)

Ani napotřetí mi do sebe nepřesvědčivě inscenovaná „reportáž“ s parodickými „výpověďmi“ na jedné straně a surrealistická společenská metafora na straně druhé nechtějí zapadnout. Ta nepřesvědčivost, viditelná kašírovanost „televizních“ pasáží nemůže být nezáměrná, ne u filmaře Felliniho formátu, ale proč je chtěl udělat takhle nepřesvědčivě? O muzice se toho namluví tolik, až není možné uvěřit, že by o ní film nechtěl vůbec nic říct, ale přitom zaznívají vlastně samé prázdné tlachy a nejpovrchnější muzikantské humory. Do toho satira na odbory, demolice prastaré kaple a hitlerovská aluze v závěrečné zatmívačce… Mám u toho teda přemýšlet, nebo nemám? Jasně, můžu si říct, že osmapadesátiletý Fellini, možná lehce inspirovaný Fassbinderem nebo jinými rozhněvanými mladými filmaři, chtěl ukázat tehdejší společnost jako bláznívý rozklížený orchestr s rozpadajícími se hodnotami a že ta kašírovanost má evokovat společenskou přetvářku nebo tak něco, ale jaksi mi to nestačí k tomu, abych měl z výsledku upřímný požitek a aby se mi z půnebí vytratila pachuť prachobyčejné snobárny. (28.05.2015)

,,Violoncello je nejbližší lidskému hlasu... Klavír vypadá vznešeně, jako král na trůnu, ale nehýbá se." Je tenhle Felliniho film vskutku jen o zkoušce orchestru, orchestru plném individualit, plném hráčů, kteří jsou přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, resp. o výjimečnosti nástrojů, na který hrají? No asi těžko, jenže zvláště ke konci filmu, když se zkušebna orchestru změní v jakési "doupě skvoterů", které dostane zásah demoliční koulí, jsem si musel klást otázku, co chtěl vlastně "básník" (Fellini) touhle alegorií říct. Má to být celé o tom, že hranice mezi svobodou a anarchií může být někdy proklatě tenká a hlavně nebezpečná? Chce se tím říct, že bez silného vůdce (dirigenta) nemůže společnosti dlouhodobě fungovat? No, na některé myšlenkové pochody Felliniho bych asi potřeboval výkladový slovník... :D Ale jinak vcelku zajímavá podívaná, s tím, že pokud hráči orchestru zrovna nekonverzují, ale taky hrají, tak i pěkný poslech. (15.01.2023)

Zajímavé zamyšlení od 43minuty, monology pána s šálou a posléze dirigenta. (24.02.2013)

Pan Fellini nám předvedl, jak lze pomocí téměř komorního dramatu odehrávajícího se za světla respektive tmy v jediné místnosti pokrýt fakta nebo odpovědět na otázy, které se týkají celého světa.To, co původně vypadá tak trochu jako formanovský hasičský bál se poznenáhlu přesunuje do roviny, na které fouká sakramentsky studený vichr.Jendotlivé postavičky, které se sejdou, aby hrály společně začínají hrát dissonantně až konečně obrovská koule tento již značně nesourodý cirkus nástrojů srazí opět do podoby orchestru po taktovku tyrana.A závěrečné dirigentovo štěkání do tmy respektive klepání taktovky o pult je výmluvnější, než celý film, či spíše jej umocňuje do nejnaléhavějšího sdělení.Parádní film, silná základní myšlenka. (23.02.2009)

Umělecký dokument plný metafor, vtipu i satiry, který především ukazuje lidské povahy i z té méně lichotivé stránky. Úchvatné Felliniho podobenství o lidském soužití a fungování lidské společnosti. K tomuto filmu mám i svůj specifický osobní vztah, protože v době, kdy film vznikl jsem hrála na violoncello v komorním orchestru naší Lidušky (LŠU). Mimochodem, Ferdinando Villella, v roli zneuznaného cellisty, byl stejně výborný jako v roli učitele řečtiny ve Felliniho Amarcordu. Hudba zůstává v našich srdcích... (12.04.2014)