Skúška orchestra

Orchestr je vlastně obrazem celé společnosti. Pravidla a řád postupně upadají. Ve jménu svobody, rovnosti a demokracie si každý začíná dělat, co chce. Postupně přichází chaos a anarchie. Hudebníci (lidé) přestávají zcela poslouchat svého dirigenta (politiky, zákony). Pak nastane katastrofa. Všichni ohromeně zírají a neví co dál. Dirigent využije situace, znovu začne hudebníky řídit a brzy už je opět okřikuje. V době chaosu a krizí se skutečně většinou objeví různí vůdci, kteří lidem nabídnou pořádek a jistotu, ovšem za cenu, že se nechají ovládat a budou poslušní. Rovnováha a harmonie ve společnosti zřejmě není dlouhodobě možná. Každá skupina prosazuje svoje zájmy a představy. Každý hudebník v orchestru je přesvědčený o důležitosti a nenahraditelnosti svého nástroje. Časem to tak ve společnosti vždy začne sklouzávat buď k rozkladu nebo k nějaké formě diktatury. V tomhle směru je film vynikající a trefnou alegorií i zneklidňujícím proroctvím zároveň. Po vnější dějové a výrazové stránce je ovšem film poměrně nudný a nezáživný, což u Felliniho není normálně zvykem. Orgie obrazové fantasie se tentokrát nekonají. Sledovat celou dobu skupinu hráčů v jednom prostoru je dost stereotypní, ale naštěstí to trvá jen 70 minut, během nichž je vše podstatné sděleno. Zkouška orchestru je tak každopádně více k zamyšlení než ke koukání. (18.07.2015)

Povedený umělecký dokument. Zjistíme v něm, proč je každý hudební nástroj v orchestru právě ten nejdůležitější, že housle jsou mužské narozdíl od ženské violy a že dříve dirigent plácal hudebníky taktovkou přes ruce a ti mu ještě děkovali. Prostě zábava s výbornou stopáží. (04.05.2006)

Kdo by to byl řekl, že se to zvrtne až v podobenství. O filmu jsem předem nic nečetl, a tak jsem byl překvapen. (17.09.2011)