Zkouška orchestru
Prova d'orchestra
Orchestra Rehearsal
Réžia:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrajú:
Luigi Uzzo, Balduin Baas, Franco Mazzieri, Clara Colosimo, Elizabeth Labi, Sibyl Mostert, Adelaide Aste, Claudio Ciocca, Rolando De SantisObsahy(1)
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (63)
Bláznivo pojaté podobenstvo vo forme symfonického orchestra predstavujúceho celú spoločnosť. Zaujímavý nápad a pre mňa i veľmi atraktívna téma (samotné prostredie symfonického orchestra), len sa to dosť často zvrháva do polôh, ktoré mi veľmi nesedia. Škoda, že namiesto tej nekonečnej kanonády slov tam nie je viac hudby. Hudobné pasáže sú totiž výborné, najmä tá záverečná. ()
Jako 20 minutová vedlejší linie ve filmu by to fungovalo na výbornou, jenomže takhle natažené to ztrácí své kouzlo a začíná nudit. ()
Nejvíc se mi líbilo, když mluvili o svých nástrojích, ale nebylo to špatný ani když se vzbouřili proti dirigentovi. 8/10 ()
Po dlouhé době Felliniho film, který mi sedl. Výborná alegorie a paralelu orchestr vs. dirigent si asi každý pozorný divák dokáže přenést do tehdejšího světa a společnosti. Navíc krátká stopáž tomu pomáhá a nedává Fellinimu prostor na jeho trapné onanování. ()
Vydarená alegória na tému vzbury vo fabrike na hudbu /čo (nie)je až tak podstatné/. Obmedzený priestor a hra s dokumentaristickou realitou dávajú ešte väčšiu silu úvahám o vlastnej dôležitosti, individualite či pasívnej rezignácii ústiacim v revoltu, ktorá vedie len k chaosu a deštrukcii...Diktátorov stádu treba. ()
Neorealistický pohled na společnost.Vcelku velmi nudné do dramatického zvratu kdy demoliční koule probourá zeď jakýsi absolutní pád společnosti a pak nový nástup vůdce který všechno dá dohromady začne zase diktovat.Vynikající námět scénář celková myšlenka filmu ale reportážní kamera mě moc nezaujala spíš jsem jí bral jako rušivý element, u Felliniho mám raději rozmazlování krásně provedenými záběry. ()
Nápad je opravdu vynikající. Jednotliví členové, každý adorující svou vlastní individualitu a přesvědčení právě a jedině o své nepostradatelnosti, jsou schopni se sejít jen na úrovni ničení, být zajedno jen v otázce agrese vůči dirigentovi. Jaké překvapení, když pak nevědí, co se sebou, a musejí se opět nechat vést nepoučitelným dirigentem. Co může následovat? V tomto případě druhý, třetí, čtvrtý... n-tý díl. Jak praví známá fráze, revoluce požírá své děti. Mně osobně vyhovovala více prvá část, kde se vykreslovaly jednotlivé charaktery, následný zvrat mi přišel trochu nepropracovaný, nedostatečně vysvětlený, zbytečně unáhlený.. nevím, třeba je to záměr. Já si však myslím, že natáhnout trošku stopáž a pojmout to hloubkověji by nemuselo být od věci. Pak by bylo možná lze se obejít i bez poněkud zvláštního deus ex machina. Ale rozhodně jeden z nejlepších kusů od Felliniho, co jsem viděl. ()
Poměrně jednoduchá myšlenka, která je podána možná trochu krkolomně. Co mě ale mrzí nejvíce, je až přehnaný důraz na to, aby vše vypadalo jako "amatérský" dokument. V některých místech by to možná chtělo v tomto směru lehce zpomalit. Na druhou stranu se tu ale nejde i pár povedených momentů. Celkově mě Fellini nezklamal, ale ani nepotěšil. ()
Dokonalým spôsobom vykreslená apokalypsa a zánik tejto civilizácie, vyjadrený však zbytočne komplikovaným a prekombinovaným spôsobom. Ale ako alegória na (napríklad) Jánovú apokalypsu z Biblie trefné. ()
Nesdílím nadšení mých oblíbených uživatelů. Fellini kdysi patřil ke skupině pro mě veledůležitých režisérů (+ Bergman, Bunuel), ale myslím, že čas ho poškodil mnohem víc než ty ostatní. Zdejší alogerie je hrozně zkratkovitá a placatá. Navíc to málo co se podařilo se skupinou, se už vůbec nepodařilo s jednotlivými postavami. Vůbec mě to nebavilo. ()
Zábavná až divadelní oddechová jednoaktovka, která nehledě na to, že se prakticky odehrává v jedné zkušebně orchestru, velmi rychle ubíhá, a to ani nemusíte být nadšenec do klasické orchestrální hudby. Stačí se bavit rivalitou mezi jednotlivými členy orchestru a jejich adoraci svých vlastních nástrojů a opovrhování nástrojů jiných. Do toho se pletou mocné odbory, nenáviděný autoritářský dirigent a celou zkoušku navíc natáčí i televize, před jejíž kamerou se odehraje absurdní finále plné revolty proti silové nadvládě, která dopadne velmi příslovečně. ()
Po projekci tohoto filmu jsem si uvědomil, proč někteří lidé nemají rádi tzv. umělecké filmy. Málokdy se mi líbily Felliniho postavy- spousta křiku, přihlouplosti, nahá ulice. A hlavně Felliniho exhibicionistická vulgarita (zřejmě mu působila velkou slast, podle toho v kolika jeho filmech se nekriticky vyskytuje). Lidé, jejichž inteligence skončila kdesi v adolescenci nebo v předpubertálním věk- žertíky Barta Simpsona. Když Fellini chtěl natočit podobenství tak se měl přiučit u české nové vlny- Konec srpna v hotelu ozon, Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata, Sběrné surovosti, O slavnosti a hostech...V těchto podobenstvích si totiž muzikanti nepálí krysu ani si tam dirigent nehladí svou zadnici před publikem. ()
Nezáživná banálna absurditka. ()
Zvláštní podívaná plná metaforického světa ve snaze zachytit chaos, který sám samovolně reprodukuje. Dramaticky natočený apel na ubohé a groteskní lidstvo v prostorách zkušebny vážné hudby, ve kterých Fellini nemilosrdným způsobem nastavuje zrcadlo okolnímu světu ve snaze zavézt změnu a poukázat na problém. Překvapivě upřímný film plný zmatenosti a znepokojující složitosti. ()
Tak tady musím uznat, že mě Fellini opravdu doběhl. Poté co jsem film poprvé shlédl v 80. letech v naší normalizační televizi (a byl prý z toho pořádný poprask po celých Kavčích horách a spousta provinilců údajně za tohle vylítala ze svých funkcí), tak jsem jen mlčky žasl nad tou geniální rafinovaností, se kterou režisér přesně uprostřed filmu "přehodil vyhýbku" a z málem konvenčního pořadu o jednom hudebním tělese udělal mávnutím proutku velkolepé snové podobenství o podstatě politiky, společnosti a života vůbec... Ale až dlouho po revoluci jsem se v jednom rozhovoru dočetl, že to Fellini začal točit jen z důvodu, že zrovna neměl "do čeho píchnout" a vzpomněl si na jednu starou smlouvu s televizí, podle které měl pro ni natočit krátký dokument o hudbě a tak to začal dělat skutečně jen jako televizní publicistiku o hudebnících. Ale když to bylo hotové, tak shledal, že vyčerpal jen pouhou půlku nasmlouvané stopáže a tak prý tu úchvatnou symbolistickou druhou polovinu "vyšili" za pár hodin bez scénáře, jako čirou improvizaci, jen s dodatečně sehnaným efektem bourací koule do závěru. Ale právě takhle asi geniální díla opravdu vznikají... ()
První půlka až na některé agresivně přehrávající výkony ještě ušla. Události posledních dvaceti minut jsem však nedokázal pochopit. Poselství jsem taky nějak nerozklíčoval. Asi, že muzikanti jsou kreténi. První půlka - 50%, druhá - nehodnotitelná sračka. ()
O čem vlastně je tento film? Je to celé jen o zkoušce orchestru? Co je vlastně orchestr? Jakou roli v něm hraje dirigent? Jakou vlastnost má hudba? Je posvátná a nedotknutelná? Co je víc, dirigent nebo jednotliví hráči? Který nástroj je důležitější? Jaká interpretace skladby je ta pravá? Co má větší hodnotu, svoboda nebo řízená struktura? Kde končí svoboda a začíná anarchie? Je vůbec potřeba vůdčích osobností? Potřebujeme odbory? Je umělecká profese jako každá jiná ? Je muzikant totéž co dělník či truhlář? Je cennější věrnost nebo možnost promiskuitního způsobu života? Má pravdu mladší nebo starší generace? Jak má správně fungovat společenství lidí různých názorů a přesvědčení? Co je ještě demokracie a co už diktatura? Kde jsou hranice svobody? Je normální zamilovat se do svého nástroje a zasvětit mu celý svůj život? Prožívá i gauner citový život? Má takový člověk vůbec schopnost vnímat krásno? Je schopna většina pozitivně ovlivnit menšinu a naopak ? Žijeme v době obecného ohrožení hudby a kultury vůbec? Je revoluce současně i kontrarevolucí? Může se pozitivní hodnota proměnit nechtěně v negativum? Potřebujeme ke svému prozření katastrofu nebo jiná znamení shůry? Jsme schopni se navzájem poslouchat a domluvit se? Ano, tyto a mnoho dalších otázek klade tento nádherný film a ponechává na každém z nás, jak si na tu či onu otázku odpoví. Mistrovský alegorický kus, nutno vidět a čas od času se k němu vracet. I myšlení podléhá vývoji, takže i odpovědi se mohou v čase měnit. Možná i otázek přibude. „ A kam se poděla hudba, když muzikant přestal hrát ?“ ()
Takový italský stalker, plno podobenství... ()
Krásný podobenství, které si bere na paškál fungování společnosti, vztah k autoritě, konfilikt mezi řádem a mravními pravidly na jedné straně a anarchií a socialismem na straně druhé. "Sledujte noty", jak v závěru říká dirigent, to není nic jinýho než výzva k dodržování norem lidského soužití. V opačném případě to dopadá jako v tom orchestru - destrukcí. Nejprve vztahů a posléze celé společnosti. ()
Znázornění toho, že i společnost musí být dirigována, jinak nastane rebelie, která způsobí jen samou škodu. Hrozně se mi líbila i skutečnost toho, že i profesionální hudebníci se snaží ze své práce ulít a nedělají ji jen z láskou. Viz. scéna z posloucháním zápasu z přenosného rádia. ()