Cabiriine noci

Ze začátku jsem se do toho nějak nemohl dostat a připadalo mi to celé nějak moc uřvané, ale jak jsem se do toho dostal, tak na mě čekal další dost silný příběh plný podobně silných scén. Především bych zmínil tu v kostele a u kouzelníka, ty mne zasáhly nejvíc, a pak samozřejmě ještě to finále, které je takové smutné a šťastné zároveň, které vlastně říká, že i když se zdá být vše ztracené, naděje pořád někde je a jednou, možná, se ozve i nám. Doufám, že jsem to napsal srozumitelně. Na Silnici to nemá, ale i tak se pořád jedná o skvělý film. 5* (23.11.2019)

Život je křehký a nespravedlivý a rány osudu umějí být opravdu tvrdé, o čemž by hlavní hrdinka Cabiria mohla vyprávět od rána do večera. Giulietta Masina si svou roli urvala sama pro sebe a zhostila se jí veleskvěle - všechny její posunky, gesta, výrazy a rychle měnící se nálady - to všechno jsem jí věřil. A že byla chvílemi dost otravná! Možná to bylo tím dabingem, nebo i osudem Cabirie, ale chvílemi mi strašně připomínala takový zellwegerovský mix Ruby z Cold Mountain a Bridget Jones. Zkrátka život je pes a ten kdo ho chce mít s minimálními starostmi, tak se musí rvát jak pitbull. (06.03.2011)

Obsah včetně závěru: Cabiria je prostitutka šlapající na kraji Říma, nikdy však nespala pod mostem, jak říká, „no možná, jednou dvakrát“. Splácí vlastní domeček. Rozradostněná jde s milencem k vodě, ten ji tam hodí a ukradne jí kabelku. C. vytáhnou děcka. Jen těžko se smiřuje s tím, co se stalo. Se svou kamarádkou pokračuje v práci. Zajede na luxusní štaci. Tam ji zbalí populární herec. Kabaret, jeho dům, ale nakonec dá přednost své rozjívené milence. C. je na hypnotizérském představení, scénka s imaginární romantickou láskou, po představení o ní usiluje solidně vyhlížející muž. Nabídne jí sňatek. C. odjíždí do cizího města, poté co prodala dům, muž ji zavede k útesu a také ji okrade. Zhroucená C. se vrací, obtancovávaná mladými hudebníky. Z tragické zachmuřenosti se však na povrch její tváře nezadržitelně dere smířený úsměv. (11.12.2008)

Cabiria je nádherná filmová postava - ze začátku odtažitá až protivná, postupně si člověk zvyká na její svérázný temperament a hrubší náturu, aby pod touto silnou slupkou našel záblesky ryzího citu a touhy, která v plnosti vychází najevo ve varietní scéně, v níž se náhle vyjeví vnitřní svět osamělé ženy formované sociálními podmínkami a od té chvíle už nic nebrání identifikaci, která však rychle musí na obou stranách projít hořkým zklamáním a následným dojemním poznáním, že přece jen životní smysl nelze vztahovat jen na upřímnou lásku, která možná dle Felliniho výkladu ani neexistuje. Dle mého zde Masinová předvádí ještě lepší výkon než u klaunské Gelsominy, mnohovrstevnatější, mísící vulgárnost a povýšenost s jemným lyrismem, groteskními výstupy a pravou italskou živelností, kterou jsem si s touto herečkou předem vůbec nespojoval. Přirovnání k novodobému Chaplinovi je opravdu přiléhavé - deštník jako nezbytná rekvizita, nejednoznačné vystupování, sklony k sentimentalitě. (25.02.2011)

Lehká holka Cabiria byla o srdce na dlani oloupena už tolikrát, že je s podivem, kolik křehkých nadějí a víry v lepší zítřky jí uvnitř zbylo. Tu radost ze života, fanfarónskou hrdost i důvěřivost podala Giulietta Masina tak odzbrojujícím způsobem, že je mi díky ní tento z Felliniho filmů asi nejbližší. Vystihuje tragikomičnost života, jeho nejpodlejší zákoutí i nečekaná, těžko čitelná požehnání - všechno je tu načrtnuté průzračně, jemně, ne s přehnanou krutostí. Při sledování té řady nešťastných hrdinčiných příhod mi přišlo na mysl, že právě takové příběhy k smrti rád vypráví saďour Trier - ovšem úplně opačným způsobem. Jeho verzi Cabiiriiných nocí bych asi ani vidět nemusela, to už raději třeba tu Tarantinovu. (25.11.2016)