Sladký život

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Po dlouhá staletí žili lidi s představou, že jejich mocenské a majetkové elity jsou jaksi z podstaty lepší, ušlechtilejší, šikovnější než prostý plebs, a na tomhle pohledu nic nezměnily ani příležitostné revolty a revoluce včetně té nejslavnější Velké francouzské s heslem Rovnost, svornost, bratrství. Až do 1. světové války se obvykle řešilo, kolik je potřeba nemajetných služtiček a podomků u soudu, aby vyvážili svědectví jednoho váženého majitele realit, a jestli je vůbec možné lidi bez majetku pouštět k volebním urnám. 1. světová válka a velká hospodářská krize elity natolik blamovaly, že se záhy rozšířilo opačné mínění, které líčí příslušníka bohaté vrstvy automaticky jako parazitujícího zhýralce, a přesně na téhle vlně se veze i Felliniho Sladký život. Jeho filmový hrdina Marcello sice v jádru není špatný člověk, ale opakovaně podléhá svádění dekadentního záhalčivého života popkulturních a majetkových elit poválečné Itálie. Nesouhlasím s Felliniho jednostranným pohledem, ale to ještě není důvod, abych měl k filmu tak odtažitý vztah, že bych ho vyjádřil pouhými 2*. Jak jde ale čas, s Fellinim si obecně rozumím čím dál míň a mám velké výhrady k jeho neschopnosti stříhat a jít na věc. Tam, kde můžeš totéž vyjádřit dvouhodinovým snímkem, není důvod sledovat hodinu materiálu navíc jen proto, že režisér trpí nestřídmostí. Všechny ty kudrlinky, odbočky, všechny ty scény, které tam jsou prostě jen proto, že Fellinimu se to v nějakém hnutí mysli zalíbilo, spolehlivě ničí můj dojem z filmu. Tam, kde vás film nudí, je i ta nejlepší pověst a nadílka festivalových ocenění k ničemu. Celkový dojem: 45 %. (26.12.2014)

Škoda jen, že se Anita Ekberg (ostatně i Lex Barker) na plátně příliš neohřála. Leč věčný přesah a pochopení s Mastroianniho neutěšeným a trpce zkoušeným hrdinou, který sklesle proplouvá životem v honbě za vysněnou štěstěnou - ve světě rozmařilosti a zbohatlické nudy - zůstane provždy Felliniho životním počinem. Sladký život sálá a hýří přehršlem skrytých i odkrytých motivů a symbolizmem, dokáže roztrpčit, rozesmát i rozplakat, poškádlit i nebojácně ukázat. Škoda ovšem zabijácké délky, která může leckoho odradit. (19.02.2008)

Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. (06.04.2005)

"Víte, kde je Váš problém? Máte moc peněz!" Tak konečně mi někdo otevřel oči. Mám moc peněz. Ale já nemám moc peněz, takže nemám ani žádný problém? Sláva, jsem vyléčený. Takovou moc má tohle jedno z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce, které jsem moc nepobral, ale to se v případě mého čelního střetu s Felliniho mravním rozkladem vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie tak nějak dalo očekávat. Dovolím si tedy pouze konstatovat, že dámy vypadaly skvěle, Old Shatterhand uměl rozdávat facky již v černobílé podobě a paparazzi byli před půl stoletím snad ještě otravnější než dnes. Víc jsem si toho neodnesl. (18.04.2016)