Sladký život

Sladký život není jednoduchým, přehledně čitelným filmem. Jeho struktura je jakoby těkavá a velmi otevřená, působící dojmem náhodnosti a libovolné zaměnitelnosti scén. Nelze příliš hovořit o nějaké výrazné gradaci nebo budování děje. Vlastně je s podivem, že se právě tento film stal filmem doslova ikonickým, neboť ani délkou, ani způsobem své výstavby, ani ne zcela jednoznačně vyznívajícím poselstvím, rozhodně nenadbíhá běžným diváckým očekáváním. Samozřejmě jej můžeme číst, a jistě nikoli chybně, jako svědectví o bezcílném, ztraceném, promrhaném životě příslušníků vyšší společnosti, ale to je jen nejmarkantnější a rozhodně ne jediné sdělení filmu, minimálně proto, že zde Fellini neukazuje žádnou rozumnou alternativu a pak také proto, že mnohé z postřehů lze chápat univerzálně, jako svědectví o lidském životě obecně... Fellini zde ovšem nepíše pouze nebo především "mravoučný traktát". Sladký život je film nabytý atmosférou, skvělým herectvím a také neuvěřitelnou intimitou. Nenabízí odpovědi, spíše řadu otázek... Je jako mihotavé světlo pronikající do hloubi zrcadlového bludiště, s milionem drobných lesklých fasetek ale bez cesty k východu, jímž není ani náboženství reprezentované na jedné straně kněžnou jdoucí na ranní mši a na druhé straně náboženským blouzněním mariánských zjevení, ani zdánlivě spořádaný život přítele Steinera... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Pan Filuta, sportovec, Marigold, Matty, určitě i spousta dalších... (07.01.2012)

Možná dám La Dolce vita někdy druhou šanci, ale asi to hned tak nebude. Děsně mně to nebavilo. Mastroianni ano, Old Shatterhand ano, ale jinak ne. Možná na to měl vliv i fakt, že jsme koukali v italštině s anglickými titulky, ale nechápal jsem, oč jde, kde se tam jednotlivé postavy berou, kam mizí, proč dělají to, co dělají a tak podobně. Jediným přínosem bylo poslouchání italštiny a radost, když jsem ji rozuměl. Po hodině patnácti jsem to vypnul, neměl jsem sílu... 40% (02.03.2015)

Unikum Felliniho spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních auteurů 60. let (Tarkovskij, Bergman, Antonioni) netíhl k zádumčivosti. Naopak coby vzorný exemplář italského temperamentu oslavoval život a široce se u toho usmíval. Navzdory této bujarosti nikdy nevybočil z ryzího umění. Dokonce se zdá, že Fellini našel zlatou lajnu mezi příběhem, estrádou, artem a modernou a provedl reprezentativní, málo viděnou syntézu. ____ Vazba filmu s neméně emblematickým 8 ½ je zřetelná. Jestliže ve Sladkém životu sledujeme oslavu, v 8 ½ přichází krize, či spíše kocovina, která po oslavě zpravidla následuje. (14.10.2008)

99% - La Dolce Vita... Film, který toho řekne tolik, až je pro mnohé naprosto nesrozumitelný. Již začátek předznamenává, jakým směrem se Fellini hodlá ubírat. Za zvuku řvoucí helikoptéry, jež stěhuje sochu Ježíše se bulvární novinář a playboy Marcello neslyší s pohlednými slečnami na střeše, a z „konverzace“ zůstane jen mimika s gesty. Následuje Marcellova odysea s dcerou boháče, a se všemi obdivovanou švédskou herečkou. Doma na něj přitom čeká jeho snoubenka, která je do něj nešťastně zamilovaná, a trápí se. Intermezzo se zjevením Panny Marie... Pohádkový večírek u osvíceného přítele Steinera s úvahami o životním štěstí... Letmé seznámení s dětskou nevinností... Návštěva otce... Každá epizoda má myšlenku, funguje samostatně, a přitom jedna s druhou dokonale souvisí. Název Sladký život získává stále nové rozměry. Vše propojuje neuvěřitelná hudba kouzelníka Nina Roty. Při večírku na hradě divák pomalu začíná spolu s Marcellem cítit frustraci typu „Kam to všechno vede? K čemu to všechno je?“ Hádka se snoubenkou a Steinerův osud pak sice přinese náznak katarze, ta se ale nekoná, protože Marcello svému sladkému životu není schopen uniknout, a v jeho setrvačnosti nalézá své jediné zázemí, svou jistotu, své útočiště Proto Marcello stále neslyší, a i poslední „konverzace“ filmu (ironicky zrovna se symbolem dětské nezkaženosti) končí pouze mimikou a gesty. Tento film u mě roste s každým shlédnutím. Mistrně natočené poselství o sladkém životě! Neumím napsat víc, než Grazie a Maestro Fellini! (28.06.2006)

Felliniho moc rád nemám, ale tohle se mi kupodivu i přes nevkusnou délku líbilo. Dost má na tom podíl fakt, že jsem se dokázal ztotožnit s Mastroianniho postavou. Opět to vizuálně dobře vypadá, opět je tam skvělá hudba a opět hafo zbytečné vaty a další Felliniho trademarky. Potěšila mě i role Lexe Barkera, kterého já dost můžu. (02.05.2006)