Casanova Federica Felliniho

...Veľký F.F. ma tu asi najviac ohúril tým, ako zachytil obdobie DEKADENCIE 18. storočia, keď jestvoval okázalý TALIAN Giacomo Casanova, ktorý sa majstrovsky vyžíval vo všelijakých sexuálnych orgiách, že množstvo kamerových sekvencií neostali jeho povesti nič dlžných, lebo Giuseppe a Federico, s „bravúrnym hereckým stvárnením charizmatického herca, čo nikdy nezískal oscara” , Kanaďana D. Sutherlanda, v taliansko-americkej produkcii, tak títo všetci tvorcovia, na čele s odborníkmi na výpravu a úchvatné kostýmy, nás divákov nezvyčajným spôsobom prenášajú do čias, keď „európska smotánka” , celková spoločnosť bola takpovediac strašne = zvrátená, zhýralá, úchylná a perverzná ! _ Sledovať to takmer 3 hodiny, nie je nič príjemné, ale vskutku to patrí do tejto historickej etapy, keď človek mohol očakávať fakt hocičo... ? (03.11.2018)

Nejvetsi sukal historie a jeho sukani napric Evropou? Tak nejak to na me pusobilo. Vizualne, vypravou i stylisticky (Oscar za kostymy) to patri k Felliniho vykvetu, vyborne namaskovany Donald Sutherland v hlavni roli a jeden z nejlepsich soundtracku Nino Roty ve spojeni s Fellinim, vlastne by to melo nekompromisni nabeh na status mozna nejlepsiho Felliniho filmu, kdyby to obsahove nebyla tak totalne nudna kravina roztahnuta skoro na 3h. 5/10 (09.10.2011)

Divný až bizardný film a divím sa mladému Sutherlandovi, že sa na niečo také nechal nehovoriť. A ešte k tomu obrovská stopáž, v ktorej je mnoho hluchých miest. Sukničkár Casanova je zamilovaný doslova do každej, ktorá mu dá, dokonca aj do pohyblivej drevenej panáčice (!) a predvádza pri každej grotesktné až fraškoidné kvázisexuálne pohyby. Občas sa dá posmiať nad kúzlom nechceného alebo dobrodružstvami po rôznych kútoch Európy, ale to je tak všetko. Zaujímavé je, že pri takejto téme sa tu takmer nevyskytujú žiadne nahotinky. Divností a fádnych papundeklov je však bohužiaľ plno. (08.05.2019)

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)

PPP vs. FF. Saló, aneb 120 dnů Sodomy vs. Casanova, jedna nula. Co mají oba filmy společné? Je to snaha jít skrze alegorii a podobenství až na nejzazší mez zobrazovaného tématu, pomocí metafory prozkoumat samotné limity věci a jít dokonce až těsně za ony limity, kde se teprve vyjevuje pravá podstata věci. Oba filmy vyobrazují marnost a pokleslost zdánlivě vznešeného života (vyšších vrstev, ale pro Felliniho tento detail asi nehrál roli), skrytou esenci lidské zábavy, která se rychle změní v škleb a zpustlé orgie atp. Ale zatímco Pasolini měl odvahu podstoupit tuto filmovou hru na hledání totální krajní meze, kam až společnost i film mohou ve své podstatě dojít, aby toto vše metaforicky zobrazily, Felini končí někde v půlce. Jeho Casanova tak není v ničem překvapující film, vlastně by to celé mohli natočit i Američani, jen by museli sehnat Evropana, který by film zabalil do barviček a pozlátek á la rokoko. Inu, není divu že FF získal několikrát v kariéře Oscara, zatímco Pasoliniho potkala rok předtím jiná pocta, která však o jeho umění vypovídá mnohem více, než Felliniho pozlacený panák (a jsem zpět u toho pozlátka, pane Fellini, kdepak jen ty vaše dřívější filmy jsou...). (03.01.2015)