8 1/2

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok. (19.06.2007)

Filmová bolest hlavy a duše složená do mozaiky eruptivních nápadů a myriády filmařských postupů, přesto brutálně ubíjejících. Krizová migréna (hrdinova, autorova) se dokázala přenést i na mně, a to po necelých dvaceti minutách filmu. S 8 1/2 mám totiž jeden seriózní problém - podle mého nefunguje jako celek, ani trochu. Snění v bdělém stavu, surreální výjevy, symbolika, to všechno dokáže upřímně nadchnout (té mazané nápaditosti!), ale brzy se začne celé tohle pouťové schéma opakovat, filmu díky tomu dojde dech a ze zbytku se tak stává jen mistrovsky podané potácení se od desíti k pěti - lakonicky řečeno: nuda. (27.07.2008)

Nemám na to. Ne snad inteligencí, vkusem nebo rozhledem, nýbrž zcela jednoduše nedostatkem zkušeností a let. Tento film je, pokud mohu usuzovat, tou nejtrpčí fackou pozitivisticko-hedonistickému přístupu k životu, ale nejen tomu - vlastně vší intelektuální práci a námaze, která sama o sobě nejspíš nakonec nebude cílem, i když by se zaň tak ráda prohlásila a je mnohými tak často prohlašována. To není prázdnota nicoty, ba ani prázdnota nesmyslně překypělého rozletu. To je ta nejsmutnější prázdnota plného života inteligentního člověka, jež musela Felliniho stravovat stále neodbytněji. Pryč s ní! Tenhle film ať mi navždy zůstane jenom neobyčejně působivou výstrahou! (04.06.2005)

O hraničním snímku Frederica Felliniho i Marcella Mastroianniho bych mohl napsat román, který se naneštěstí prodlužuje s překvapivě narůstajícími lety. Osmi a půl se mi otevírá nemluvně, zato oslnivě a zněle svět člověka, který se cítí poslán k tomu spoluutvářet zemské stvoření, aniž by byl disponován k plavnému otcovskému vzletu a objetí. Sebeironicky se přitom zobrazují události všedních střetů s kritiky, producenty, aktéry, které známe všichni, kteří jsme se vydali na věčnou poušť, na níž lze stavět jen z písku, i vzpomínky, které se oživují – s hlasitou výčitkou – všem, i těm bez jakýchkoliv tuh. Zdegenerovaný, k lhostejnosti vychýlený svět toužící po jasné interpretaci odvrací zrak od prvních zkusmých tvarování a žádá si jasného poselství, vůči němuž tvůrce dokáže nanejvýš mlčet nebo se vzdát a rozplynout – v prvotní mračna či písky, z nichž něco konečně povstane. Asa nisi masa… (13.08.2017)

V roku 1963 by už Fellini mohol natočiť asi čokoľvek, sláva bola dávno zabezpečená aj posmrtne. A presne taký mi príde tento snímok, také čokoľvek. Ja viem, že správna rozumbrada a artová duša bude ospevovať, to čo je ospevovať nutné. Lebo ak natočíš blbosť, môžeš stále povedať, ale veď takúto blbosť, pardon umenie, natočil aj Fellini a ja sa len inšpirujem. A tak sme v začarovanom kruhu, je to také perpetuum mobile na umenie. Nehodnotím film ako úplnú hlúposť, ale že to nudí, že je to zlepenec nudných dialógov a že z tej slávnej Claudie sa tu dočkáme len osem minút, to nepopieram, že je sklamaním. Samozrejme tomu pravému pôžit-károvi na konci vypadla od úžasu slina a nebolo to z tej Claudie, ale domnievam sa, že väčšina divákov, čo proste chce vidieť aspoň priemerný film, to do konca ani nedá. (24.04.2024)