Ip Man 2: Majstrovo víťazstvo

Ve dvojce prý IP-Man místo kung-fu bruslí! Ne, nebruslí, ale Brus Lí! Tak, kurva, bruslí nebo nebruslí? Ježiš, ty jsi debil, myslím Brus Lí jako Bruce Lee! Aha, a já myslel, že je to o kung-fu! Ne, je to asi o směrování v sítích, blbče - o čem asi jiném, když Brus Lí?? No asi o bruslení ne?? Ach jo, co se s tebou vůbec vybavuju, ty ignorante. Brus Lí až na konci, ale předtím si to pan Yen rozdá s nějakým boxerem. Aha, takže než začne bruslit, tak šuká čínské povstalce?? (09.06.2010)

|| Scenár: Edmond Wong | Hudba: Kenji Kawai | Produkcia: Raymond Wong | Distribúcia: Mandarin Films | Rozpočet: 12,902,809 $ | Tržby: 15,060,507 $ || Dôstojné pokračovanie prvého Yip Mana, s trochu slabším začiatkom, s ktorým sa ale divák nesmie nechať odradiť. Grády jak technické tak i emočné to nabere jak predchodca, a ku koncu sa človek pýta, prečo takto nemôže žiť - alespoň čo sa týka hodnôt a dôstojnosti aj na tom našom západe. Wing Chun je jednoducho krásne bojové umenie, a Donnie Yen je naozajstný SIFU, a Darren Shahlavi je skvelé kontra. (11.02.2013)

Gangs of New York meets Rocky 4... Druhý díl je oproti prvnímu po dějové stránce sice výrazně prostší, paradoxně však zábavnější a především lépe rozpracovaný po psychologické stránce. Postavy angličanů jsou sice uchopeny poněkud nešťastně (spíš karikovaně americky, což zase ale platí i o závěrečném patosu), především diky skvěle napsaným i zahraným postavám hongkongských mistrů, vedlejším postavám (žáci, a samozřejmě skvělý Siu- Wong Fan) a nakonec i (v porovnání s prvním dílem nesrovnatelně lépe hrajícícímu) Yenovi se ale druhý Ip Man stává místy naprosto fascinujícím. Kenji Kawai burácí jako o život, Wilson Yip koření bojové scény skvěle volenými úhly a nezvyklými, nicméně dokonale funkčními záběry a já nemohu jinak než chrochtat blahem... (11.06.2010)

Yip Man 2 je lepší než první díl což není zrovna moc obvyklé. Děj je sice trošku předvidatelný, ale nevadí mi to, protože spolu s jedničkou to působí jako dokonalý celek. Druhý díl je trošku více akční než díl první a je to dobře, protože aspoň nejsou oba díly stejné a jdou lehce rozlyšit. Bojové scény jsou jedny z nejlepších jaké jsem kdy viděl a většina béčkových hvězd se může od sympatického Donnie Yen učit. (21.07.2010)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)