Vytie

Film v dokumentárním stylu o Allenu Ginsbergovi a jeho nejznámejším díle "Kvílení a jiné povídky" v době, kdy bylo líčeno u soudu za obscénnost. Od filmu jsem očekával dost a to jsem také dostal -> recitace básně, rozhovory s Ginsbergem (tedy Francem), skvělá atmosféra, animované sekvence, které se mi teda dost líbily (ačkoliv se staly neprávem terčem kritiky) a dokonce nechyběly ani scénky z Ginsbergova života... (26.11.2010)

Film je sice o Ginsbergovi, ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti je o cenzuře, svobodě a umění. Soudní proces by u mě chvílemi vyvolával záchvaty smíchu, kdyby se nebojovalo o svobodu slova a projevu. ,,Co tím chtěl říci?" ,,Promiňte, ale poezii nemůžete překládat do prózy, tak to nefunguje." A ta slepice, co tři roky přepisovala Fausta a s Kvílením moc času neztrácela, jelikož hned poznala, že nemá hodnotu. Žalobce představoval tu část rádoby prudérní společnosti, co křičí o morálce, a doma sjíždí porno, co horuje za rodinu, a na každém rohu má milenku. Přetvářka, faleš a snaha rozkazovat druhým. Když nějaký blb nepochopí knihu, pak je třeba ji zakázat. Že by se měl raději zakázat onen blb, je více než zřejmé. Samotná báseň vytváří ve snímku jen jakési křoví, kulisu pro závažné myšlenky o společnosti. Jistě, oprávněná obžaloba kapitalismu (jak se ukazuje, je pořád stejně prohnilý jako komunismus) a touha po volnosti, po nespoutaném životě prolínají celým filmem, avšak nakonec se vše smrskává do onoho záhadného slova - SVOBODA. (21.05.2013)

Dezertér literární morálky udeřil na půdu absurdity světské vrchnosti. Ten požitkář, nestydaté múzy vyvolávač, dekadence flámovač, nemá zábran, co je zač? Svým přednesem předběhl čas. Slova se změnou obsazení obléká do novátorské, neotřepané stylizace znovu a zas. Okázale se snaží zvěstovat - ve jménu volnosti veršů z nitra se valících, to jest řetězec myšlenek mé epochy, mé emoční hodnoty. Má řeč, má výpověď, mé jáství - žádný kýč. Odvraťme ten mýtus umělecké konformity. Je nasnadě přijmout dílo dané tvůrčí exkluzivity. (11.07.2015)

Je to těžké s tímhle Kvílením. Na jednu stranu je mi sympatické, že se nejedná jen o další konvenční biografii "narodil se, vyrůstal, byl dole, byl nahoře, zemřel", ale nejsem si na druhou stranu jist, do jaké míry je pak funkční. Co je jisté, že se jedná o jeden z nejukecanějších filmů všech dob, což může být pro někoho, kdo se o tému nezajímá dosti úmorné. Největší devízou pak pro mě jednoznačně zůstala skutečnost, že jsem si po letech Kvílení připomněl a jako tradičně zjistil, že mi dnes dalo víc, než v dobách pubertálního vzdoru, kdy jsem jej vyznával. (13.02.2011)

Tak nějak přemýšlím po všech těch životopisných kolážích, které mě žel uhranuly (I'm Not There, Factory Girl), a jsem vlastně moc ráda, že technické možnosti filmu dospěly do stádia, kdy je možné hladce kombinovat různé formy, že existují tvůrci, kteří využívají těchto kombinací pro sdělení něčeho zásadnějšího než je mainstreamová akce. I tentokrát polodokumentární záležitost Howl sází na psýchu hlavního hrdiny. Nahlíží na ni skrz nejslavnější báseň, jenž svojí jazzovou dikcí udává naléhavý tón celé strukturované filmové koláži. A drží ji pěkně pevně v rukou. Nicméně není všechny krásy jen díky básni, také tu máme překvapivý výkon Jamese Franca. Možná díky tomu, že jsem si prošla obdobím těžké pubertální adoace beatnického fenoménu, nebyl pro mě film překvapením. Jediný zádrhel jsem spařovala v animovaných pasážích - konkrétně v jejich výtvarném provedení, s tím jsem pár okamžiků bojovala, po půl hodině se již staly symbiotickou součástí filmu. 80%. (06.08.2011)