Veľká žranica

Nejdrsnejsi spolecenska satira jakou jsem snad videl. Ferreri naprosto bez skrupuli a taktu ukazuje jak lide dokazi v tom nejhorsim slova smyslu zit, jist, mluvit, uchazet vsemi otvory, milovat se a vubec jim to nepripada divne. Zcela chapu ze film musel vyvolat ohromne poboureni a rozruch, protoze ukazuje velmi naturalisticky temata, ktera byvaji ve filmech vetsinou tabu. Uchylne myslenky, predstavy, odporne pohlavni pratiky, poklesla mluva a obzerstvi diky kteremu maji lide, ikdyz to vedi vysoky krevni tlak, trpi cholesterolem, jsou tak tlusti, ze uz se nedokazi ani ohnout pro tuzku a smrdi jako prasata, ktere jedi. Tak to vidim ja, alepson tedy to jak si myslim ze to chtel Ferreri naznacit. A mel pravdu ... lide jsou prasata na dvou nohach. Peace. (02.04.2006)

Pokrivené zrkadlo modernej konzumnej spoločnosti? Provokácia v podobe akejsi oslavy kultu hnusu? Apokalyptická vízia nenásytnosti ľudstva? Myslím, že konečná odpoveď spája všetky tieto atribúty, pointovo teda ide o obsažné dielo s veľkým myšlienkovým presahom. Chce to však časový odstup, pretože prvotný dojem je neskutočne odporný. Pokiaľ mal Ferreri v úmysle veľkou mierou diváka aj šokovať, tak sa mu to podarilo teda geniálne. Z tohto pohľadu sú Ferreriho "pracovné nástroje" v mnohých smeroch podobné s tými, ktoré použil napr. P. P. Pasolini. Ide o film, ktorý trhol rekord v prdení, vracaní a ... ľahké domyslieť čo ešte. Vo filme sa navyše vyskytujú aj rôzne sexuálne zvrátenosti, niektoré hraničiace až s nechutnou perverzitou, čo však celkom paradoxne, súzni s postupným tragickým rozkladom ústrednej štvorice. Niekomu môže film privodiť aj potravinovú dilemu. Pokiaľ je divák najedený tak slabším jedincom môže prísť zle, pokiaľ je divák hladný, takže zase môže stratiť na celý deň chuť do jedla. Asi sa naozaj radšej treba držať osvedčeného porekadla: všetkého treba s mierou... 75/100 (26.10.2015)

Podľa mňa by si mal tento film človek pozrieť po štyridsiatke. A potom o ňom podebatovať v útulnom podniku, ktorý dôverne pozná (ale lezie mu už tak trochu na nervy) v spoločnosti starých známych (ale rokmi jednotvárnych a opakujúcich sa) pri poháriku dobrého suchého vínka (zase tá kyslá gebuzina) a nejakej dobrej papanice (zo všetkého mi je zle). No a potom sa vrátiť domov k manželke, prípadne milenke a s humorom o tom pokecať (a vzápätí sa z ničotnosti pogrcať). A pod rúškom noci vyrabovať chladničku. Ale niééé ako v tom hnusnom filme. Len tak jemne, decentne. Graciózne. (15.05.2013)

Snaha o alegorii se stala trapností naturalismu. Pokud na filmu něco udiví, jsou to kulinářské sklony a nezvladatelná bulimie podařené společnosti, jíž se všední den a jeho "maličkosti", jako jsou plat, složenky či rodina, ztrácejí kdesi za obzorem. Ještě více udiví, že toto soustavné bulimické přejídání a tragické epizody zůstávají zcela mimo pozornost okolí vlastně centrální Paříže. Pokus o dekameron naší doby svým naturalistickým vyzněním sice neurazil, současně však také dokázal nezaujmout a neuchvátit. Převládla byť kultivovaně nastrudovaná a provozovaná macha filmařného řemesla, v níž vesměs špičkoví herci jen obtížně zjišťují, co vlastně mají hrát. Na ambice, s nimiž tento pokus o napodobení paralelně vznikajících passoliniovských bakchnálií byl podstoupen a připravován, je výsledná nabídka chudá a ve svém celku vlastně až chuďoučká. (29.10.2010)

Bezprostředně po jsme se doma shodli, že je to sice hořce zábavný, ale přece jen zbytečně prvoplánový fyzický útok na diváka, že jako alegorie na sebezničující konzum zpovykané moderní společnosti to nemá žádnou zvláštní hloubku a že v té době se holt zkoušelo, do jakých extrémů se dá zajít, ale co my s tím dneska. Jenže v dalších dnech se nám to oběma nezávisle rozleželo a najednou jsme mluvili o tom, s jakou zvláštní směsicí ironie a smutku to vystihuje typického ducha chlapské pospolitosti nebo oddanost, s kterou si se svými tak či onak blízkými bytostmi navzájem pomáháme, byť by to bylo do hrobu, o tom, odkud v sobě Mastroianni vydoloval ten černočerný vnitřní vztek, který jeho postava vyzařuje (tipoval bych na zvlášť ošklivou krizi středního věku), o Andrée jako přelaskavém andělu smrti, o záběrech zpustlé zahrady, a o tom, že na rozdíl od příbuzné Pasoliniho Saló tenhle film nechová k lidstvu smrtelnou zášť, ale spíš se nad ním jen zpola znechuceně, zpola s lítostí ošklíbá… Zkrátka spektrum pocitů a myšlenek bylo po tom prvotním odmávnutí nečekaně široké, tohle by s námi čistě provokativní a jinak zapomenutelný biják neudělal. (31.01.2019)