Dům z malých kostek

(ve filmu se nemluví, nemusíme řešit jazyk, titulky) Kreslený stylem Chomet anebo Nicolas de Crécy. Originální příběh, kdo ale hledá něco bláznivého ve stylu amerických, může zůstat v naprostém klidu a hledat dál jinde. Nemyslím si že je to jen o myšlenkách o minulosti, náš děda pořád buduje (bojuje), spíš chce říct že jednou člověk zůstane sám. Je to o životě celkově. 5/5 (27.11.2014)

Líbil se mi samotný nápad a animace, až do chvíle zlomu - tedy když přijede loď a muž se začne nořit do "minulosti". Přišlo mi to tak předvídatelné! Tak nenápadité, a ano, kýčovité. Není divu, že mne pointa, navíc taková nijaká, nedostala. Ale jinak stavba domu se mi líbila moc, i to stěhování, a možné úvahy, co dělá člověka člověkem. (08.06.2014)

Melancholie nikdy nevoněla tak sladce. Příroda se rozhodla, že zaplaví Zemi přívaly vody, a lidé od té doby nepotřebují fotoalba. Místo toho může každý proplouvat svým životem dle nálady zpátky, tak, jak si ho postupně vybudoval. Zdá se to zvláštní, ale předešlá věta není metafora, a tento výborný kraťas nelze než doporučit všem ostatním, aby se o tom přesvědčili na vlastní oči... Ploutve s sebou! (03.04.2010)

Čím je člověk starší, tím víc asi tíhne ke vzpomínkám. Stačí malé připomenutí, třeba vyschlé luxusní mýdlo, zapadlá sponka nebo starý otevírací nožík, který vysypeme při úklidu ze zásuvky. A už se rozjede vlak do minulosti. Znám to. Ano, lpíme na věcech. A když je ztratíme nebo nám je někdo chce vzít, bráníme je. Nechceme  nové mýdlo, novou sponku a multifunkční kudlu, protože to nové není žádným nositelem naší emoční minulosti, minulých emocí. Film  Dům z malých kostek nemohl naši paměťovou stopu vyjádřit lépe. Tvůrci tak učinili způsobem velmi originálním. Metaforicky zpracovaným příběhem muže, který se po ztrátě dýmky vydá do minulosti, aby ji našel. Najde mnohem víc, a je otázkou, zda je to dobře. Zda ta pouť do hlubin minulosti není v jeho případě spíše zbytečným uvědoměním si své samoty. Rozhodně je to téma dotýkající se každého z nás. Hodnotím výtvarníka (Kunio Kató), který volil minimalistickou barevnost, tlumené hnědé a zelené tóny, aby tak podtrhnul atmosféru filmu. Výrazově se snímek podobá grafice Adolfa Borna. Moc se mi ta výtvarničina líbí. Stejně vysoko hodnotím i hudební doprovod. Nedivím se, že Kató dostal za film Oskara. (05.05.2024)

Čo poschodie to spomienka. Príbeh starčeka, ktorého dni sú zrátané a ktorý sa pre svoju milovanú fajku vyberie na odyseu do minulosti. Tu vo svojich spomienkach spomína na krásne chvíľe a osudové zvraty, ktoré zostali zapadnuté prachom a zaplavené vodou. Krásny kraťas, plný melanchólie v tej najčístejšej podobe. Strašne mi to pripomína Chometov štýl kresby. (22.03.2013)