Průvodce

S východoasijskými filmy mívám obvykle problém způsobený jinou kulturou, a tak bývám v hodnocení rezervovaný, ale Průvodce na mě svým poselstvím zapůsobil a s jeho přijetím jsem neměl žádný problém. Jedinou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které opravdu nikam nespěchá, a ke stopáži, která by mohla být odvážnějším střihem o nějakých 15 nebo možná 20 minut kratší. Hlavní hrdina Daigo čelí problému ztráty zaměstnání a zhroucení svého životního snu a v nouzi vezme zavděk prvním pracovním místem, které v inzerci najde. Vyklube se z něj opravdu prazvláštní povolání průvodce zemřelých, který upravuje zesnulé pro jejich rozloučení s pozůstalými a pohřební obřady. Z toho plyne, že Průvodce je vlastně snímek o vyrovnávání se se smrtí a ztrátou blízkých. Dovedně balancuje na hranici sentimentu a vyvolává bez nějakých laciných gest opravdu hluboké emoce. Pěkně napsané, zrežírované i zahrané. Celkový dojem: 85 %. (21.11.2010)

"Smrť je veľká tragédia, ale omnoho väčšia tragédia je zabúdať na smrť" (Abu Hind). Moderní ľudia vo svojej pohodlnosti a pôžitkárstve absolútne vytlačili smrť kdesi mimo rámec svojich myšlienok, akoby úplne prestala tvoriť súčasť kolobehu života. A práve filmy ako tento sú dôležité na pripomenutie toho, aby sme si to až tak neuľahčovali. (22.01.2017)

,,KDYŽ TAK NAD TÍM PŘEMÝŠLÍM, VEDL JSEM TAK VŠEDNÍ ŽIVOT“..... /// Zvyknout se dá na všechno. I na mrtvá těla. Jen nesmíte natrefit na to ,,špatný“ (to by se pak jeden poblil.) Jinak se tu samozřejmě jedná (ve vší vážnosti) o poetiku rituálu k oživení těla a zajištění posmrtné krásy. Tragédie úmrtí versus obřad plný klidné a precizní práce. Právě ten je silnou částí filmu. Osobní starosti, usmíření a odpuštění mě moc neberou. Stejně jako nevnímám žádný filosofický (ani jiný) podtext. Až to přijde, prostě mě jen spalte! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem ladič – pijan a hraju na čelo (NETÝKÁ SE spíš pijanů než ladičů a těch, co na čelo hrajou před zavíračkou na stole.) 2.) Říká se o mě, že jsem v pálení věcí dost dobrej. 3.) Neumím přečíst kamenný dopis. 4.) Zjistím, že s každý práce se dá donést něco domů. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (18.04.2011)

Úžasně citlivý a melancholický mix velice jemné a chvilkové komedie a lidského dramatu tak, jak by si s ním evropská ani americká kinematografie nikdy neporadila. Záběr s kamenem geniální svojí jednoduchostí a úplný svojí efektivností, ale jinak Okuribito vyzní tak nějak nikam. Vnitřně rezonuje, ale klidně bych snesl i pár minut navíc díky kterým by ten konec pořádně dozněl. Jinak ale v podstatě nemám, co bych vytknul. Minimalistická režie, která na sebe nepoutá pozornost, neskutečně civilní herecké výkony a krásná hudba, vše jak má být. 80 % (04.04.2010)

Skoro každý dotyk s japonským filmom zaručuje nevšedný filmový zážitok. Nie je tomu inak ani pri snímke Yojira Takitu. Rozprávanie o svojom živote, hudobnom talente či nevšednej práci, ktorú získal hlavný hrdina na základe inzerátu a netušil do čoho ide, je veľmi citlivou sondou do duše mladého muža, ktorý musel začať odznovu. Divák je konfrontovaný s kultúrnymi i rodinnými zvyklosťami súčasného japonského vidieka, ale najväčší zážitok prináša pohľad pod povrch. Núti nás premýšľať o mnohých veciach a robí to jedinečným sofistikovaným spôsobom. Režisér vniesol do deja až pietnu melanchóliu a treba podotknúť, že niektoré scény zaváňajú citovým vydieraním, ale takto sa na film nesmie pozerať. Bolo by to nepochopenie celej myšlienky. Lebo tento film je hlavne o premýšľaní. A o tom ako mnoho mŕtvych dokáže naučiť živých žiť. Musím sa pozastaviť pri hudbe Džó Hisaišiho, ktorý s pomocou Bramsovej Wiegenlied, Bachovej a Gounodovej Ave Marie či Beethovenovej 9. symfónie pomohol vytvoriť aj po hudobnej stránke výnimočné dielo. (21.10.2010)