Průvodce

Takitova dramédia o smrti. Vždy keď vidím film v ktorom sa kĺby tradícia so súčasným pohľadom, pristupujem k nemu ako divák z určitou dávkou zvedavosti. Rád sa dozvedám nové veci a hlavne som veľmi zvedavý nakoľko budú prezentované tvorcom nám- západným divákom. Uctenie si mŕtvych je tu podane z rovnakou ľahkosťou a krásou ako obrad čaju. Takita dbá na to, aby sprístupňoval jednoduchú krásu, ale zároveň neprestáva byť vtipný a melancholický. Na postavičky si aj napriek krátkemu času v ktorom sa na plátne vyskytujú, zvykneme a na konci sú nám dokonca dôverne známe. Jediné čo mi tam trochu vadilo a čo mi znemožnilo dať plný počet bola línia z otcom. Aj keď ju režisér obohatil o poetický aspekt, a v rámci možností aj zapadala do celého konceptu príbehu, ako jediná mi prišla povinná nutnosť k zakončeniu všetkých línií a následne aj celého príbehu. Mimo to rozhodne stojí za videnie. (20.03.2015)

75% - Laskavý film o zcela jiném pojetí pohřbu, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Po všech stránkách velmi kvalitní záležitost. Emotivní děj k zamyšlení s občasnými zvláštními hurmornými momenty. Průvodce zkrátka obsahuje všechny barvy, na které se divák může těšit. Proč tedy dávám spíše zdrženlivé hodnocení? Z profesních důvodů. Autor hudby Joe Hisaishi (jehož tvorbu mám jinak rád) u mě zůstal za očekáváními a předvedl recyklovanou klišé písničku, kterou již jinde zpracoval mnohem lépe. Jako cellistu mě pak mrzí dvojnásob, že přišel s "easy listeningem" zrovna v momentě, kdy mohl využít potenciálu, který se mu s prvkem violoncella ve filmu naskytl. Hisaishi napsal již v minulosti cosi pro 12 violoncell a i zde při tracích s více celly dokázal, že mu to bohužel moc nejde (platí vlastně o všech co se na soundtracku podíleli, včetně muzikantů a hudebního režiséra). Kdo není profesně deformován jako já, nebude touto drobnou vadou na kráse rušen a užije si film určitě o moc víc. (27.09.2011)

Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory. (08.10.2011)

Nechcel som si nechať újsť japonský film ocenený oscarom a urobil som dobre. Tak narýchlo si nespomeniem, ale pravdepodobne ide o najlepší japonský film, aký som videl. Krásny príbeh o postupnom hľadaní lásky k nezvyčajnému povolaniu. Akokoľvek morbidne starostilivosť o mŕtvych znie, v závere alebo už aj počas filmu ako ja určite vyjadríte uznanie. Príbeh je aj humorný aj smutný, nádherne vyvážený a krásne natočený. Ak k tomu všetkému pripočítam naozaj nádhernú hudbu s dojímavou skladbou na cello, vychádza mi film, ku ktorému sa vždy rád vrátim a môžem všetkým iba doporučiť. 100%. (04.11.2010)

Aj napriek nelahkej teme o (pravdepodobne) smutnych momentoch (pravdepodobne) v zivote kazdeho z nas, film je optimizmom naplneny az po okraj. Jemnost. ladnost, pozornost, krehkost, krasa a smiech cez slzy ako i slzy cez smiech, vsetko vo filme pritomne v harmonickom suzneni. Aj ked mozno na japonske pomery viac "kozmopolitny" film, praca s detailami, ako i hranie sa s celkami pomahaju krajinu vychadzajuceho slnka spolahlivo identifikovat. (01.04.2009)