Věčné okamžiky Marie Larssonové

Na univerzitě na peďáku jsme měli jeden specifický předmět, jehož pojetí záleželo čistě na vyučujícím. A protože ten vyučující měl velice kladný vztah k fotoaparátům a vůbec veškeré vizuální technice, tak nás nechával číst jednotlivé kapitoly nebo i celé knihy o fotografii a vizuálním umění, a ty knihy byly plné fotografií z konce 19. či počátku 20. století. Byly to fotografie neznámých lidí, které někdo neznámý vyfotil, a já si u toho vždycky říkal, kolik lidských osudů se odráží v těchto starých černobílých zažloutlých fotografiích, každý z těch zachycených lidí měl jistě svůj příběh, který já se nikdy nedozvím. Ty fotografie mě fascinovaly, a když jsem se podíval na tento film, tak se mi všechny ty fotografie, které jsem v těch knihách viděl, opět vybavily a já byl rád, že tentokrát znám osud hlavní hrdinky, která tak milovala fotografie, i její rodiny, že mohu sledovat její život v počátcích 20. století a že s ní mohu prožívat všechna trápení i všechnu radost ze života. Tenhle film ve mně vyvolal tolik pocitů, že je neumím ani všechny vyjmenovat, každopádně za ohromný úspěch považuji už fakt, že mě film dokázal zaujmout, protože já nemám moc rád filmy odehrávající před 100 a více lety, ale tady ta atmosféra byla tak úžasná, že se mi film opravdu hodně líbil. Akorát možná ta dlouhá stopáž je asi jediné, co bych filmu vytknul, 130 minut je opravdu z mého pohledu pro film ze starších dob hodně dlouhá doba. Ale jinak to byl příjemný zážitek a já uděluji čtyři hvězdy. (21.06.2010)

Pro mě zatím nejlepší film letošního Festivalu v Karlových Varech. Nesmírně působivá atmosféra, silné postavy, krásně audiovizuální pojetí a to vše zabalené do filmu, který nemá nějaký výraznější zvrat. Až by se dalo říct, že plyne jako život, nezačíná v pevně ohraničeném bodu prostoru a nakonec v něm ani nekončí. Nikdy si nemůžete být jistí, co přijde v další minutě, ani kam se vše ubírá. Nic se neděje náhle a spontánně. A přesto ani jedna minuta z jeho víc jak dvouhodinové stopáže nenudí. [44. MFF KV 2009] (07.07.2009)

Film pro mě nebyl vysloveně nějakým velikým zážitkem, který bych si pamatovala do konce života, ale nuda to také nebyla. Podle mého názoru si film mohl více pohrát s tématem fotografického vynálezu, kterému hlavní hrdinka propadla a přestože její manžel nebyl zrovna svatoušek, určitým způsobem se snažila žít si svůj život, ale nepřijít přitom o rodinu. Žít s ožralou a děvkařem je těžké, to ano, ale také často už omílané téma, proto se to mělo právě víc ubírat jiným směrem... (09.04.2011)

Podle knižní předlohy režisérovy ženy Agnety Ulfsäterové-Troellové vznikl film o životních osudech početné rodiny, zasazené do Švédska na počátku dvacátého století. Otec je alkoholik a sukničkář, matka zase pomalu propadá kouzlu fotografie. Jejich vášně jim sice pomáhají vyrovnat se s tvrdou životní situací, pomalu však mezi nimi staví těžko překonatelné bariéry. Styl, jaký Jan Troell používá, je pak naprostým opakem. Neklade na diváka žádné nároky a v sépiově zabarvených záběrech předkládá akademicky čistým jazykem prvoplánové obrazy, jež se až příliš snadno zalíbí. (08.07.2009)

U mne je hodnocení tohoto filmu zcela neobjektivní, protože starou fotografii mám rád. Také asi jen proto jsem se ponořil do tohoto nepříliš optimistického příběhu. Ale nakonec jsem podlehl hereckému umu hlavní hrdinky, jejíž pohled byl tak intenzivní, když se jednalo o fotografování, zvláště když předkládala své snímky místnímu profesionálnímu fotografovi. A to fotografování jistě nebyl jen hrdinčin únik z jejího těžkého života, ale též možnost zanechat zde po sobě i jinou stopu než biologickou. Moc jsem ocenil pasáž, kdy Marie fotí zesnulou dceru své sousedky. Dnes takové fotografie (zvané post mortem) jsou většinou chápány jako morbidní, ale tehdy, kdy smrt ještě nebyla tabu, byly opravdu brány jako jediná možnost jak zachovat živou vzpomínku na zesnulého, tedy nešlo o žádnou morbiditu či senzaci. (10.01.2016)