Věčné okamžiky Marie Larssonové

Věčné okamžiky těžce pokoušené ženy životem, který by si sama, kdyby mohla, zřejmě nikdy nevybrala. Leč autoři tohoto filmu na věc měli jiný názor a docela solidně jí naložili. Žít s vochlastou rozhodně není žádná radost. Kór když máte dětí jak nasráno a žijete v meziválečné Evropě. Seveřani umí psychologii postav, umí postavit příběh na krizových životních situacích, ale u těch jejich historických příbězích dycky neskutečně usínám. (26.01.2010)

Film pro mě nebyl vysloveně nějakým velikým zážitkem, který bych si pamatovala do konce života, ale nuda to také nebyla. Podle mého názoru si film mohl více pohrát s tématem fotografického vynálezu, kterému hlavní hrdinka propadla a přestože její manžel nebyl zrovna svatoušek, určitým způsobem se snažila žít si svůj život, ale nepřijít přitom o rodinu. Žít s ožralou a děvkařem je těžké, to ano, ale také často už omílané téma, proto se to mělo právě víc ubírat jiným směrem... (09.04.2011)

Velmi působivá severská sága, jak už tak severská dramata bývají, když se vydaří. Příběh o silné ženě proplétající se historickými událostmi kolem první světové války, se vším, co k plnokrevnému životu patří. Láskou, nevěrami, opilstvím, vězením, bídou i úspěchem. Velice podařeně je použitý pomocný motiv fotografování a fotografií, který vyprávění usnadňuje a ozvláštňuje. (30.08.2009)

Podle knižní předlohy režisérovy ženy Agnety Ulfsäterové-Troellové vznikl film o životních osudech početné rodiny, zasazené do Švédska na počátku dvacátého století. Otec je alkoholik a sukničkář, matka zase pomalu propadá kouzlu fotografie. Jejich vášně jim sice pomáhají vyrovnat se s tvrdou životní situací, pomalu však mezi nimi staví těžko překonatelné bariéry. Styl, jaký Jan Troell používá, je pak naprostým opakem. Neklade na diváka žádné nároky a v sépiově zabarvených záběrech předkládá akademicky čistým jazykem prvoplánové obrazy, jež se až příliš snadno zalíbí. (08.07.2009)

Musela som si hned po zhliadnutí filmu zistiť, kto je jeho autorom. Taký nevšedný film! Jednoduchý, prostý, a predsa výnimočný. V súčasnosti sa filmy, v ktorých vyniká morálna sila, už takmer netočia. Bola som očarená vizuálnou stránkou (ako zo starej fotografie), ale hlavne nevšednou láskavosťou, ktorá sprevádza jednotlivé, často i veľmi dramatické scény filmu, až do samotného finále. Keď som zistila, že 77 ročný Jan Troell ho natočil nielen ako režisér ale aj kameraman, podľa románu svojej manželky Agnety, aspoň čiastočne som pochopila tú zrelú múdrosť a nehu, ktorou je film priam presiaknutý. Áno, určite vrcholné životné dielo hodné zhliadnutia. (24.02.2016)