Turínsky kôň

Chápu, že dlouhé záběry na nehybné postavy evokují životní prázdnotu, neschopnost změny a ubíjející depresi a že to dělají bezchybně. Jenže mi nedochází, proč to film považuje za důležité říkat. Abych to vysvětlil, uniká mi smysl existence filmu - uměleckého díla, jehož zhlédnutí pouze potvrzuje něco naprosto samozřejmého a nevylučitelného, plynoucího z jeho podstaty. Asi jako by černobílé filmy byly točeny proto, aby byly černobílé. Úplně nejvíc to nechápu z pohledu samotného Tarra. Kdybych byl já umělec, zřejmě bych chtěl, aby z mých rukou vzešlo něco nového, nečekaného, co třeba překvapí i mě, s čím se musím poprat a čemu se musím postupně během tvorby přizpůsobovat. Nemohl bych prostě namíchat tmavě šedou, celou čtvrtku jí pravidelně potřít, nazval to "La Depresse" a jít stejným způsobem na další - ale tak na mě Tarrovy filmy působí. Vím, co mi říkají, uznávám, že to říkají přesvědčivě, ale nevím, co na tom oceňovat, protože to neříkají na základě svých kvalit, ale na základě neschopnosti říkat něco jiného. Nemúžu to odkopnout jako odpad, protože ten film vypadá na pohled krásně... Ale natočit stereotyp pro stereotyp a depresi pro depresi považuju za ztrátu Tarrova času. A koukat na to za ztrátu mého času. (15.06.2012)

18.7.2011 (***): U těch teskných, zlovolných smyčců mě asi v půlce filmu napadlo, jak by bylo cool, kdyby do nich najednou nastoupily breakcorové beaty ala Venetian Snares z alba Rossz Csillag Alatt Született. Ten film by najednou získal úplně novou dimenzi a troufám si tvrdit, že by to apokalyptičnosti Turínského koně dalo ještě nadčasovější nádech. Jinak můj první, ne zcela přesvědčivý Tarr. Nehypnotizoval mě, neříkal mi nic, co bych už nevěděl (cikáni budou dycky svině a když je nejhůř, zbejvá akorát ten chlast). Naopak jsem u toho místy přemýšlel, kolik tomu dám hvězdiček, kdo z příchozích to nevydrží a ze sálu odejde (tip mi vyšel) a co všechno musím udělat příští týden. Jako u špatného sexu. Ale možná to bylo mojí drobnou zdravotní indispozicí. A teď vážně. Turínský kůň má pro mě tu smůlu, že je filmem, jehož řemeslnou dokonalost sice musím obdivovat, ale nechává mě přitom docela chladným a divácky mě nijak výjimečně neoslovuje. Tím, že tu jde Tarr na úplnou dřeň základních filmařských postupů, k nim přitahuje pozornost a vyjevuje, o jak pečlivý jde konstrukt, čímž pro mě znemožňuje jakoukoli hlubší imerzi. Opakované jezení brambor se v jednotlivých dnech variuje novými pozicemi kamery (nejprve sledujeme pouze detail staříka, poté dcerku, nakonec v dvojzáběru oba najednou), při chození ke studni jednoho dne kamera nenásleduje ženu až na místo, ale netypicky zůstane stát na zápraží, protože už dopředu ví, že studna vyschla a herečka bude vzápětí utíkat zpět do chatrče, aby sdělila tu zlou novinu. Jestliže je tedy Bůh mrtev, nahrazuje ho symbolicky, jako vševědoucí postava vytvářející a ovládající svůj vlastní svět a bytosti v něm, režisér? Znamená to, že film je novodobým náboženským textem a tohle je obdoba Janovy Apokalypsy? Nepopírám, že o tom filmu je podnětné přemýšlet a že ve své beckettovské absurditě a naprosté vyprázdněnosti bude podkladem pro velké množství více či méně divokých interpretací (stejně jako tomu bylo u Čekání na Godota). Jen to na mě působí dojmem povinné četby pro budoucí filmové studenty. Paradoxně bych ale jako další chtěl vidět Satantango, protože mám dojem, že pro Tarrovo tempo musí být taková megadlouhá stopáž ideální. Tady než se pořádně nadechnul, byla tma. _______ 12.10.2011 (*****): Tak jo, přiznávám, že (napodruhé) je to vynikající film. (18.07.2011)

Rád bych se vyhnul patetickým reakcím. Ale sakra... Po skončení projekce jsem si konsternovaně chtěl dát cigaretu: kouřím, přemýšlím, koukám do blba, snažím se vyhnout diskuzím a najednou se koukám na ruce, že už kouřím bez povšimnutí filtr... Rozhodně je skvělý film, působivý film, ale taková je už tvorba Bély Tarra. Těším se na druhou projekci na LFŠ, abych o filmu mohl říct i něco zajímavého. :) (10.07.2011)

Okrajové podmínky - barva: černobílá (low key), živel: vítr, zvíře: kůň, folosof: Friedrich Nietzsche, László Krasznahorkai, metoda: sekvence v reálném čase, projekce: bez titulků, pixelizace při větším závanu větru, příběh: kůň přestal táhnout, ve studni došla voda, došel petrolej, už ani bramboro nemá smysl jíst.... Jestliže Carl Theodor Dreyer ukončil svojí Pannou orleánskou (1928) jednu část dějin filmu (němá dokonalost), pak totéž se "podařilo" po bezmála sto letech i Bélovi Tarrovi (smrt filmu). Snad už ani nejde o film, ale o procházku galerií, v reálném čase se měnících fotografií, kompozičně dokonalých fotografií... Promítám film známým, po zhruba pětiminutových částech (nebylo by správné přepínat necvičené filmové diváky) a mám úspěch: film/fotografie se líbí... V poslední době se nejen citliví lidé, ale i filmoví režiséři pídí po všech možných poselstvích z neevropských civizací (inuité, indiáni, aboriginálové a pod.), tady jim roste přímo u baráku, byť je to bylina poměrně hořká a jmenuje se Turínský kůň (neplést s tuřínem). (25.03.2014)

Pri záverečných titulkoch som zostala bez slov. Bola som pripravená na niečo divné, ničnehovoriace, zdĺhavé. Turínsky kôň nie je ani jedno. Zvláštny áno, nič také som doposiaľ nevidela. Každý záber tu niečím dýcha, zdvíhajúci sa vietor znepokojuje, nádherná hudba doslova deprimuje. Spôsob akým sa samotný film vyjadruje a posúva dej dopredu je fascinujúci. Nehľadala by som v ňom nejaký obrovský skrytý význam, naopak si myslím, že Béla Tarr zobral život taký, aký je a zachytil ho. Ako sa mu podarilo, že som bola fascinovaná niekoľko minútovými zábermi na dvoch ľudí ktorí jedia a pozerajú z okna, neviem. Na jednej strane ma mrzí, aj som rada, že som na film nebola sama. Inak by si ma rozobral tak, že by som dnes nespala. (22.06.2016)