Turínsky kôň

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. (08.08.2011)

Po nadšeném verbalově komentáři jsem si ten film musel zhlídnout. Svůj názor na Tarra jsem vyjádřil u Muže z Londýna. A tady navíc nás čeká depka depokoidní, kdy se jen divím, že si v závěru nehodili všichni mašli včetně koně a povozu. Jako vážně, co to mělo být? Že se svět zbláznil a lidi taky a není Boha? Každodenní pinožení k ničemu, jen marnost nad marnost? Paráda. Myslím, že celý film v necelých dvou minutách shrnula parodie The Potato Peelers (http://www.youtube.com/watch?v=m6235pICmsk). Mimochodem, při té detailnosti hlubokomyslných záběrů mi nějak ušlo, kdy a kam chodí ti dva na záchod. Ale třeba jim vyschhnul i čůrek? (11.03.2012)

SPOILER! Ubíjející prázdnota, ponurý stereotyp, holá existence a beznaděj lidského údělu posledních dní. Ubohá duše rezignovala první. Emoce už dávno odvál hlučný vítr a tělo jen instinktivně přeplo na autopilota přežití. Další se poddalo zvíře. Poté vyschla voda. Když uhaslo světlo, zůstala jen tma a hrobové ticho. Vzdal to i člověk. Kruté, děsivé dílo pozvolného zániku bylo mistrovsky dokonáno. (11.11.2022)

Turísnky kôň vo mne vyvolal túžbu vymyslieť novú filmovú škatuľku, ktorú som nazval poetický existencionálny realizmus. Pri jeho sledovaní strácate pojem o filmovom čase, o priestore a vlastne o všetkom. Bezčasie Tarrových filmov ich robí spoločne s ich myšlienkami nadčasovými, respektíve toto bezčasie ich ešte znásobuje. Turínsky kôň je niečo ako filozofický spis, rozprávaný obrazmi a hudbou. Dôkazom, že obrazmi sa dá vypovedať rovnako veľa, ako slovami. Tie sú však z podstaty veci "doslovné", filmové obrazy však nie. Preto ich mám o niečo radšej. A možno by som sa slov zriekol úplne aj v tomto filme, aby nedávali návod, ako tie obrazy čítať. Na takejto osamelej usadlosti môžete byť buď šťastní z toho mála, čo máte a uvedomovať si, že nič iné k životu nepotrebujete, alebo si uvedomíte tú existencionálnu ničotnosť všetkého navôkol a fakt, že kvôli prežitiu musíte vynaložiť nesmierne úsilie a pýtať sa, načo je to vlastne dobré. Ako k tomu pristupuje Tárr prostredníctvom svojich postáv, netreba dodávať. (30.08.2014)

Nekompromisní jízda! Film hodně "nepřátelský" k divákovi. Sjetý na několik záběrů. Proti tomuhle je Tarkovskij maximálně akční :-). Minimum zvratů, děje, slov. Jeden hudební motiv. Derzsi neskutečnej ( zajímalo by mě, jak by si vedl Krobot, který to měl prý hrát ). Chtěl jsem dát *** jako průsečík mezi maximálním hodnocením za formu a koncept a minimálním hodnocením za nudný děj. Ale když se mi to rozleželo, přidávám ještě jednu za odvahu. Navíc tenhle film narozdíl od řady dalších jen tak z hlavy nevysublimuje. Ale, že bych to musel vidět dvakrát... :-) ( 46. KVIFF ) (12.07.2011)