Turínsky kôň

Po nadšeném verbalově komentáři jsem si ten film musel zhlídnout. Svůj názor na Tarra jsem vyjádřil u Muže z Londýna. A tady navíc nás čeká depka depokoidní, kdy se jen divím, že si v závěru nehodili všichni mašli včetně koně a povozu. Jako vážně, co to mělo být? Že se svět zbláznil a lidi taky a není Boha? Každodenní pinožení k ničemu, jen marnost nad marnost? Paráda. Myslím, že celý film v necelých dvou minutách shrnula parodie The Potato Peelers (http://www.youtube.com/watch?v=m6235pICmsk). Mimochodem, při té detailnosti hlubokomyslných záběrů mi nějak ušlo, kdy a kam chodí ti dva na záchod. Ale třeba jim vyschhnul i čůrek? (11.03.2012)

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Krásne podobenstvo na človeka. Dom je ľudské vnútro. Veterný svet vonku spoločnosť. Občas niekto do vnútra dobehne a vykláda svoje nezmysli aby vnútro zmenil. Ale vnútro sa nedá. A keď prichádza úplný koniec človek zostáva sám so sebou. So svojou smrťou. So svojou jednoduchosťou. Neschopný čeliť svetu vonku, ktorý sa v určitý moment dostal do vnútra. Vígov ústredný motív je asi najúžasnejšou melódiou akú som za posledný čas vo filme počul. Dlhé zábery, parádna atmosféra a silné myšlienky v jednoduchom a prostom príbehu o jednoduchých a prostých ľuďoch. Nevieme v akom čase sa to odohráva. Nevieme čo sa to vlastne deje. Či sú postavy skutočné, alebo nie. Ale Tarr im dáva veľmi silné existencionálne významy. Pre mňa úžasný film. Od prvej do poslednej minúty. (22.08.2014)

Mám rád filozofiu, Nietzscheho mám načítaného (z časti pochopeného:), mám rád filmový a tématický fatalizmus, symbolizmus, mám rád veľké témy, milujem poetiku napr. Tarkovského filmov atď, atď. Turínskeho koňa sprevádzali veľké očakávania... Vlastne sa týmto všetkým snažím zbaviť "viny" za to, že ma Turínsky kôň "nezasiahol" a to hlavné, čo ostalo je nádherne doomová atmosféra a stupňujúca sa bezvýchodiskovosť. Filozofický backround a myšlienka tak v mojich očiach veľkou mierou zatienila Tarrovovo prevedenie... (26.03.2012)

Turísnky kôň vo mne vyvolal túžbu vymyslieť novú filmovú škatuľku, ktorú som nazval poetický existencionálny realizmus. Pri jeho sledovaní strácate pojem o filmovom čase, o priestore a vlastne o všetkom. Bezčasie Tarrových filmov ich robí spoločne s ich myšlienkami nadčasovými, respektíve toto bezčasie ich ešte znásobuje. Turínsky kôň je niečo ako filozofický spis, rozprávaný obrazmi a hudbou. Dôkazom, že obrazmi sa dá vypovedať rovnako veľa, ako slovami. Tie sú však z podstaty veci "doslovné", filmové obrazy však nie. Preto ich mám o niečo radšej. A možno by som sa slov zriekol úplne aj v tomto filme, aby nedávali návod, ako tie obrazy čítať. Na takejto osamelej usadlosti môžete byť buď šťastní z toho mála, čo máte a uvedomovať si, že nič iné k životu nepotrebujete, alebo si uvedomíte tú existencionálnu ničotnosť všetkého navôkol a fakt, že kvôli prežitiu musíte vynaložiť nesmierne úsilie a pýtať sa, načo je to vlastne dobré. Ako k tomu pristupuje Tárr prostredníctvom svojich postáv, netreba dodávať. (30.08.2014)