Na východě ďábel, na západě jed

Vizuálně úchvatná ale neúnosně utahaná podívaná, kde se více filozofuje a kecá místo toho aby se něco dělo. Celý příběh někdo něco vypráví a po chvíli jsem se ztrácel v tom, kdo je čí sestra a kdo bratr a vůbec kdo je kdo, čemuž pomáhá fakt, že si byli všichni herci strašně podobní. I když by to podle obalu mohlo vypadat, že se jedná o snímek podobného řezení jako byl "Hrdina" nebo "Tygr a drak" ale nenechte se zmást. Bitky jsou tu cca dvě a pokud během nich mrkenete mohly byste o ně přijít, čímž naznačuju, že jsou krátké a ještě nepřehledné. Jediná světlá stránka filmu je jeho opravdu podmanivá audiovizuální stránka, která už v dnešní době ničím nepřekvapí ale pořád je se na co koukat. Přesto nevím co tím chtěl básník říci. (04.04.2009)

Na Dung che sai duk redux je fascinujícíje nekonečné zrcadlení, které nechává vyvstávat něčemu naprosto vzdálenému postavám, příběhu a nakonec i samotným myšlenkám. Právě na postavách je to nejpatrnější. Protože se zrcadlí jedna v druhé, navzájem prolínají, jejich vztahy se prostupují a proplétají, sebe sama vidí v druhých, není možné se k nim dostat blíž. To nechává vyvstat samotný prožitek, jehož síla nespočívá v tom, že mi záleží na postavě, že bych projektoval vlastní subjetivitu na hru stínů na plátně, jsem donucen ustavit ji v sobě, anebo se s filmem minout. Tříšt mraků zrcadlených vodní hladinou, kruhu jež vyprávění provádí, aniž by ale umožnilo se ho zachytit a nechat se provést filmem, to vše znemožňuje Dung che sai duk redux jen sledovat, ale také umožňuje ho prožít. (11.11.2010)

Poéma ukotvená v éterickém a křehkém časoprostoru, který je tolik neuchopitelný, hypnotický a smyslný, protože je tvořen nádechy a výdechy samotné lidské duše. Básnění celuloidem par excellence. Audiovizuální rozkoš. Wuxia podle Kar-wai Wonga. "Čím víc se snažíš zapomenout, tím víc si pamatuješ. Lidé říkají, když nemůžeš mít co chceš, to nejlepší co můžeš udělat, je nezapomenout." (05.08.2009)

Rovnou se přiznám, že jsem předešlou verzi z roku 1994 neviděl, takže rozdílnost mezi původní a touto "redux" neboli znovuoživenou verzí posoudit nemohu. Názor jsem si však udělal již během filmu, a co mě zaujalo především, byl Wongův vizuál (nečekaně) v čele s kamerou. Zlatý písek, mračná nebesa nebo hra světel a stínů ptačích klecí a vůbec krajina s počasím jsou nasnímány nejen díky filtrům úchvatně. Hudební doprovod mě také uspokojil ba dokonce místy i nadchl, ale po obsahové stránce jsem se v tom milostném a poeticky laděném vyprávění občas lehce ztrácel. Příběh je rozdělen do časových období jaro, léto, podzim a zima, čemuž napomáhá lepší orientace, ale stále jsem byl mimo v samotném jádru věci a tím je to, co se na plátně děje. Nutno podotknout, že ač je zde celkem málo soubojů (navíc značně chaotických) a jedná se spíše o melancholické vyprávění děje, film mě ani na chvilku nenudil. Ashes of Time Redux bych dvěma slovy charakterizoval jako meditační báseň, tedy dílo zajímavé, leč ne pro každého diváka. (7/10) [Filmasia 2008] (04.12.2008)

Nie že by som bol taký odpálený, decká, to teda nie, ale Wong Kar-wai prišiel na to, ako sa má filmovať legenda, aby vyzerala legendárne a hlavne vyznela mytologicky… : PRESNE TAKTO ! Hudba znie, mraky sa valia, vzduch je horúci a voda ako zrkadlo. Oči sú upreté do diaľav, vidia iba lásku, zradu a nekonečnú pustatinu, v ktorej kvília vetry. Srdcia milujú a čakajú, teda planú a túžia, ale hlavne krvácajú. Duše sú ponorené v rozjímaní o múdrosti a trpezlivosť je jedinou spásou. Boj nie je každodenným chlebom, ale keď k nemu dôjde, je to smrteľná elegancia. Obraz je počas akcie rozostretý v impresiách pohybu – neviete koľkých a ako zabil, neviete, ako zranili či zabili jeho, viete len, že ICH boli desiatky, ON, že bol priam zázračný a ten zápas, že sa zapíše do príbehov generácií… Nevidíte často nič než miešanie farieb víchricou a počujete len švihanie mečov, výkriky už skoro mŕtvych a hlavne pre uši Európana nepozemskú hudbu, ktorá nenecháva na pochybách o tom, čo je skutočne dôležité... A počas statických výjavov zaznievajú len slová, aké vychádzajú z úst bežných smrteľníkov iba chvíľu pred smrťou... Vety sú fatalistické a melancholicky úderné ako odseknutá končatina… Neznie toto ako legenda ? --- Tiež som sa neorientoval, navyše som poriadne nedovidel ani na titulky, ale postupne som stále menej sledoval kto, jako a prečo a noril sa do prastarých čias, kde z hmly dávnych dejov prenikali iba úryvky hrdinských činov, rinčania zbraní a orientálnej modrosti. Iba čisté pocity. (05.12.2008)