Overená kópia

Milý a svěží film, po jehož zhlédnutí nehodlám několik nocí nespat s ničivou otázkou "jaký byl opravdu jejich vztah?" bzučící v mé hlavě. Užila jsem si proměny a vývoj zúčastněných postav a nechci film zařadit do kategorie mystery, byť se o to někteří kolegové svými komentáři na téma "jak to, sakra, vlastně bylo" snaží. Jak vidno, Binoche a Shimell si hráli nejen spolu, ale i s mnohým divákem. A tak to má být. (30.06.2012)

Abbas Kiarostami se vydal do Evropy a vyšlo mu to. Natočil zajímavý příběh o páru, který se náhodně potká a hrají spolu hru na manžela a manželku. Je to zvláštní hra a vy ani nevíte, jestli je to pořád hra, nebo je v tom i něco víc. Díky skvělým hercům a zajímavé, místy až absurdní atmosféře, dovede film snadno zaujmout. (29.11.2016)

Co nadělám, asi ze mě nikdy nebude ta pravá vyznavačka francouzských artových filmů. Přitom je spousta věcí, které jsem na filmu i oceňovala - magické prostředí toskánských uliček, náměstí i zelené krajiny, cítila jsem vůni tamějšího zemitého vína, nasávala atmosféru nedělního odpoledne, obdivovala Shimellův odměřený šarm i unavenou krásu Juliette Binoche ( to jak plynule přecházela z francoužštiny do italštiny a hned nato zas do angličtiny, nemělo chybu) , která svou nervní, životem zklamanou hrdinku zahrála tak dobře, že mě chvílemi možná až iritovala, aby mi jí následně bylo zas nesmírně líto. Vlastně se mi líbilo všechno kolem, jen ne ústřední kostra příběhu. V první polovině mi ti dva se svými vyprázdněnými dialogy o umění připomněli Woodyho Allena, bez jeho vtipu a satirického nadhledu a když se to ve druhé polovině přelomilo ve vztahové konverzační drama, s nostalgií jsem zavzpomínala na takové filmy jako Před půlnocí nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, které mě chytly přeci jenom o trochu víc. Ale jak už jsem podotkla, asi nejsem ten pravý divák. (21.10.2014)

Abbas Kiarostami svůj film postavil především na dialogu, přesto ale pevně ukotveného v barevně zajímavých obrazech a kompozicích. Podobně jako ve snímcích Před soumrakem a Před úsvitem vlastně snímek zachycuje dvě blízké osoby, jejichž osudy se v danou chvíli střetly. Věrná kopie však volně mísí realitu s hrou, které se dvojice účastní. Těžko říct, co je pravé a co sehrané – nicméně to vlastně není ani podstatné. Jak už totiž název napovídá, jde přece o věrnou kopii situací, se kterými se člověk v životě setká. Jemné nuance, pózy, gesta, to vše jako by odkrývalo tragikomiku ale právě i kouzlo vztahu mezi dvěma bytostmi. (08.07.2010)

Dokonale nefilmový film. Pokiaľ mám hodnotiť len na škále inakosti, dávam vysoké hodnotenie . Lenže byť iný pri tvorbe nestačí. Niekedy je potrebné kopírovať. Ale radšej overene. Forma spočíva v akože netradičných obrazoch, plných nasilu vyšroubovaných dialógov, tváriacich sa ako nejaké veľké múdra, či tajničky, ktoré má divák rozlúštiť. Prečo mám niečomu takémuto fandiť, ak je forma nanič a citovo rozodierajúce plkanice zabezpečených literátov a starožitníkov vôbec ma nijako nezaujímajú a netrápia? (ešte horšie sú snáď len citové problémy poslancov, astrofyzikov, významných profesorov alebo burzových maklérov). Prostredie, v ktorom sa pohybujú a problémy, čo riešia sú mi cudzie a nepochopiteľné. A ešte: chýbajúcu iskru medzi hlavným párom som nikde nenašiel, ba dokonca ani vyhasínajúcu. Tak nudný film som už dlho nevidel. Naposledy tuším, keď som pozeral niečo od Lyncha, či Almodóvara. (15.10.2012)